Proti proudu času s ČT

2. květen 2003

"Které z těch stovek filmů, jež tu byly v minulém století natočeny, poskytnul objektivní pohled na to, jak jsme tady skutečně žili", zeptal se shodou okolností v rozhovoru pro současné vydání časopisu Týden režisér Jiří Krejčík. A hned si odpověděl, že "těch pravdivých bude velmi málo".

Celodenní přehlídka archivních pořadů, kterou uspořádala na prvního máje ke svým padesátinám Česká televize, dokumentovala tato slova víc než výmluvně. Když pomineme období po roce 1989, konala se televizní plavba proti proudu času převážně ve vodách těžce otrávených komunistickou ideologií. Přesto, či přesněji řečeno právě proto, šlo o podívanou nanejvýš poučnou.

Bez velkých komentářů, jenom prostým řazením jednotlivých pořadů, si publikum mohlo například s mrazením v zádech ověřit, jak se oficiální atmosféra padesátých let de facto nelišila od onoho dvacetiletí, které nastalo po rozdrcení reformního hnutí v roce šedesát osm. Jean Paul Sartre nazval tehdy normalizační Československo "Biafrou ducha" a limonádově uslintané lži, ať už plynuly z úst recitátorky Pelikánové v "Křesle pro hosta", anebo komentátora v náborovém filmu "Tatínek pohraničníkem", svědčily o tom, že skutečnost byla snad ještě tristnější než alarmující příměr francouzského filosofa. Snad jen s výjimkou televizních inscenací klasických předloh nebylo z tupého neostalinismu prakticky úniku. A divák začal být v dobových estrádách opět vděčen za každou, byť jakkoliv krotkou narážku signalizující, že život je naštěstí přece jenom jinde.

Teprve pozdě odpoledne doplula televizní loď k pramenům normalizačního marazmu. Družstevníci ze Zaječova, kteří se trucovitě hlásili k přátelství se sovětskými vojáky, ač se jejich vsi kvůli tomu přezdívalo Brežněves, mohli být ještě bráni s úsměvem. Nad delegáty sjezdu KSČ, kteří freneticky tleskali sovětským, "osvoboditelům", se dalo mávnout rukou. Reportáž z pražských ulic o dlouhovlasých "máničkách", které se reportér snažil přemluvit k ostříhání, byla však už symbolická až krutě. Zneškodněn měl být každý, kdo vybočoval z řadu. Individualita se netrpěla.

Rok šedesát osm i období, které reformám Pražského jara předcházelo, působily naproti tomu jako přechod ze tmy do ostrého světla autenticity. Záběry ze srpna šedesát osm a dlužno zdůraznit, že Česká televize našla ve svých archivech neokoukané materiály, neztratily nic na emocionálním náboji.

Fajrajzlova slavnostního řečníka, který za asistence nejdřív rozpačitého a pak stále víc pobaveného davu mlátil na ulici prázdnou slámu frází, vysílala Česká televize v pořadu Zvědavá kamera už v roce 1966 a diváka přitom nemohlo nenapadnout, jak to lidé vůbec mohli ve zdraví přežít, když se jim oficiální tupost obdobného kalibru servírovala za pár let znovu, tentokrát ale ve vší vážnosti. Ideologický spor byl přitom vyřešen už dávno:lidé dobře věděli, že král je nahý.

S televizní lodí pluli diváci proti proudu času tudíž určitě i svým vlastním životem. Každá prvomájová hodina této zvláštní podívané začínala teleautomatem. Publikum telefonickým hlasováním rozhodlo, který ze dvou pořadů na výběr bude v prvních pár minutách sledovat. Dlužno konstatovat, že se nešetřilo. Proti politické písni z první poloviny sedmdesátých let neměl šanci ani jazzman Oskar Peterson. Už proto je škoda, že informace o jednotlivých pořadech byly většinou jen povrchní.

Sympaticky stručná moderace Marka Ebena mohla být snadno doplněna detailnějšími údaji, promítanými například na běžící pruh na dolním okraji obrazovky. Bylo by určitě zajímavé se například dozvědět, jak se jmenovali všichni ti ideologicky kovaní soudruzi moderátoři, kteří na rozdíl od svých obětí, jež předváděli na obrazovce, zůstali v milosrdné anonymitě. Přitom je jasné, že většina je jich ještě mezi námi. Nebo snad televize nezveřejnila jejich jména právě proto? Po maratónu televizním minulostí teď rovnou do žhavé přítomnosti. Schválně si zkuste představit, jak asi bude za padesát let působit například současná televizní kampaň ke vstupu do Evropské unie.

Spustit audio