Protesty farmářů

Všechny spojuje pocit diskriminace. Například podle prezidenta tuzemské agrární komory Jana Veleby jsou hlavním důvodem pozvolného odumírání českého zemědělství dramaticky rozdílné podmínky, za kterých hospodaří čeští farmáři a jejich kolegové z původní patnáctky, tedy ze států před masivním rozšířením Evropské unie.

Kdybychom se drželi strohých čísel, měli by protestující pravdu. Život však není tak černobílý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jednak Francie už léta neúspěšně řešící problémy svých farmářů, souhlasila s rozšiřováním unie pouze za podmínky rozdílných dotací pro původní členy a pro nováčky. Kdyby tato podmínka nebyla splněna, těžko by zemědělci z postkomunistické Evropy mohli nyní protestovat proti nerovným podmínkám. V unii by nebyli, což by je sice ochránilo před konkurencí ze západu, zároveň by jim to vytvořilo nejrůznější bariéry v přístupu na zahraniční trhy a rovněž nedalo možnost získat z Bruselu byť jediné euro.

V této souvislosti je dobré zdůraznit, že dotace nováčkům se každý rok zvyšují a v roce 2013 by měly být srovnatelné se státy typu Francie. Zároveň by se nemělo zapomínat na to, že většina nákladů zemědělců v postkomunistických zemích je stále ještě nižší, než jaké mají jejich kolegové v západní Evropě. Proto není úplně správné porovnávání pouze strohých čísel, kdo komu kolik vyplatí.

Sporné je rovněž to, jakým způsobem se zemědělství v rámci Evropské unie dotuje. Dosavadní zkušenosti dokazují, že právě tato oblast je v rámci unie jednou z nejproblematičtějších. Plošné vyplácení peněz totiž zaručuje, že tyto finance často dorazí i k těm, kteří by je alespoň podle selského rozumu čerpat neměli. Řeč může být o některých zemědělských kolosech, které sice na trh chrlí tuny zemědělských produktů, avšak za cenu devastace krajiny, kterou obhospodařují. Navíc tyto kolosy při upřednostňování kvantity na úkor kvality mohou dosahovat nižších nákladů a logicky by se tak bez dotací mohly anebo přesněji řečeno měly obejít. Nejrůznější peníze míří také do kapes těch, kteří se zemědělstvím mají společného pouze to, že pod pláštíkem údržby krajiny čerpají dotace a přitom danou půdu nijak viditelně neobhospodařují. Naopak někteří farmáři, kteří volí ekologičtější přístup k přírodě a tím i ke své produkci, často na dotace dosáhnou v menší míře, než by si zasloužili. Rovněž s cenami vykupovaného mléka je to složitější. Ani protestující farmáři nemohou popřít fakt, že momentálně je na starém kontinentu mléka nadbytek. Když se k tomu v České republice přidá tvrdý konkurenční boj až příliš velkého počtu mlékáren a tlak obchodních řetězců na nízkou cenu, není překvapením, že výkupní ceny mléka mohou být pro zemědělce skutečně likvidační. Zároveň není možné kvůli nadbytku vybít stáda krav a za pár měsíců při nedostatku této potraviny mít okamžitě k dispozici nové dojnice.

Zkrátka toto odvětí je specifické a vyžaduje citlivý přístup. Proto mimo jiné Evropská unie momentálně vykupuje mléko do skladů dříve, než je obvyklé, nebo zvýšila výkupní kvóty pro máslo a sušené mléko a zavedla podporu vývozu mléka a mléčných výrobků do třetích zemí. Je samozřejmě sporné, zda právě tento způsob povede k tomu, aby farmáři produkující mléko a snažící se být za běžných podmínek konkurenceschopní dlouhodobě přežili. Mimo jiné kvůli tomu, že se na světových trzích čím dál tím více prosazují producenti levného mléka z tzv. třetího světa. Tím se zmenšuje prosto pro odbyt dražšího mléka evropského. Takže tlak na nízké výkupní ceny může být dlouhodobý.

Evropští politici proto musí rozlousknout tvrdý oříšek. Jak nastavit pravidla agrární pomoci tak, aby byli farmáři motivováni k lepšímu hospodaření a zároveň nebyli úplně zlikvidováni.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .