Protesty

Není pochyb o tom, že horolezci, kteří vylezli na komín s notebookem, do kterého sbírají podpisy podporující novou evropskou chemickou politiku, zatímco dole jejich kolegové diskutují se starostou, zvolili přijatelnější způsob, jak upozornit na vážný společenský problém. Však také policie, která není z počínání horolezců příliš nadšená, moudře rozhodla, že s nimi přestupek vyřeší, až slezou dolů. Případné zatýkání aktivistů ve výšce vyšší než sto metrů by totiž podle policie nebylo bezpečné.

Francouzská policie to má horší. Zatímco ministr vnitra prosazuje nulovou toleranci k banditům, jiní politikové upřednostňují jednání, aniž by ovšem jednat bylo s kým. S takovým protiřečivým politickým zadáním se pouliční válka vede policii obtížně. Nulová tolerance vylučuje jednání, a jednání vylučuje nulovou toleranci. Zatímco aktivisté Greenpeace jsou dobře na očích a svůj spor vedou ze stometrového nadhledu, francouzští imigranti něco rychle zapálí a slehne se po nich zem. Mají-li oba zmíněné protesty něco společného, je to bohužel jejich marnost. Chemici si budou vyrábět, co se jim zlíbí, a francouzští imigranti zůstanou ve svých ghettech. Většinovou společnost totiž po pravdě netrápí ani ftaláty, ani situace přistěhovalců. Znervózňují ji spíše protesty. Nejsou pranic zábavné a nutí k přemýšlení. Nebýt protestů, nevědělo by se o problémech, které stejně není chuť řešit. Drsný svět by působil vlídně. S tím je už ale konec.