Protestanti a katolíci směřují ke společné vládě

Proč by se měli dohodnout lidé jako Gerry Adams, šéf strany Sinn Féin, politické odnože Irské republikánské armády, jejímž hlavním cílem je sjednotit rozdělený "zelený" ostrov, a reverend Ian Paisley, který boji za udržení Ulsteru v rámci Spojeného království zasvětil padesát let své politické kariéry? Protože, co se dlouho zdálo nemyslitelné, bylo zároveň nevyhnutelné, pokud nemělo násilí pokračovat do nekonečna.

Znepřátelené strany se zpravidla nedoberou dohody, pokud je k tomu někdo nepostrčí. Tím někdo v případě Severního Irska byla labouristická vláda premiéra Tonyho Blaira, kterému se podařilo doslova vynutit "mírovou mapu" v dnes už slavné velkopáteční dohodě z roku 1998. Ani tady ale samotná "mírová mapa" nestačila, protože následující rozhovory mezi protestanty a republikány zkolabovaly jako mnohé podobné předešlé pokusy. Pět let po podpisu velkopáteční dohody byla vláda v Londýně znechucena tancem ve slepé uličce dokonce natolik, že rozpustila místní severoirský parlament a začala provincii spravovat přímo.

Už ale tehdy, v roce 2002, se rodily zárodky pozdějšího sbližování. Po 11. září 2001 bylo pro vůdce Irské republikánské armády velice obtížné obhajovat ozbrojený boj a vláda Spojených států právě s ohledem na boj proti terorismu pochopila, že je nepřijatelné přijímat na tradiční recepci ke dni irského patrona, svatého Patrika, reprezentanty hnutí, které šíří násilí v zemi nejbližšího amerického spojence. Lidé jako Gerry Adams a Martin McGuinness také začali chápat, že vyhlásit nahlas odchod od zbraní nestačí a že požadavek veřejné likvidace tajných arzenálů má své oprávnění.

Protestanti tak zarputilí jako Ian Paisley, který prohlásil o papeži, že je "antikrist" a že Řím je "babylonská děvka", zase potřebovali více času než kdokoli jiný, aby alespoň na půl úst začali brát vážně vůli katolíků k usmíření. A i tady musel, stejně jako dříve, zasáhnout Londýn a dát věci do pohybu. Když se o to pokoušel vícekrát bezúspěšně, proč uspěl až letos? Opět se potvrdila stará politická zkušenost, že když není termín, lhůta, není ani výsledek. Tím termínem byl loňský slib Tonyho Blaira, že letos opustí premiérský úřad. A Tony Blair, jako každý politik, když se mu krátí mandát, touží zapsat se do historie. V análech jistě zůstane záznam, že třikrát za sebou vyhrál v čele labouristů volby, ale jistě by rád, aby po něm zůstalo něco hmatatelnějšího. A co může vonět dějinami víc než slova "mír v Severním Irsku"?

Jak vypadá louskáček zdánlivě neřešitelných věcí? Často se osvědčuje, když dvě páky, ze kterých je složen, jsou sliby a výhrůžky. Tím slibem byly desítky miliard liber na rozvoj Severního Irska. Výhrůžka vyplývá z pravomoci Londýna rozpustit letos v březnu zvolený místní parlament a zavést opět přímou správu, což by znamenalo jednak zbavit oba největší protivníky moci a jejich poslance státní výplaty. Protože radikálové by mohli takovému tlaku odolat, byla tu ještě hrozba, že Londýn zavede v Severním Irsku dosud neexistující poplatky jako vodné a stočné a ještě rád občanům vysvětlí, kdo je za tuto pohromu odpovědný.

V pondělí v zámku Stormont u Belfastu ani Ian Paisley, ani Gerry Adams nemluvili o slibech a výhrůžkách z Londýna, ale o historické odpovědnosti. I když z jejich výroků se dalo vyčíst, že se svých hlavních cílů - udržení Ulsteru uvnitř Spojeného království a naopak sjednocení rozděleného ostrova - nevzdali, vědomí odpovědnosti převážilo. Pondělní výjev ze zámecké restaurace se stal pamětihodný už jen proto, že oba největší sokové poprvé usedli za jedním stolem.

Do 8. května, kdy má pondělní dohoda o společné vládě vstoupit v platnost, zbývá ještě několik týdnů. Během nich se ukáže, zda se premiérovi Blairovi splní jeho přání zapsat se do britské historie.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .