Projekty jako Mene Tekel lidé vnímají
V tomto týdnu probíhal v Praze mezinárodní festival s biblickým názvem: Mene tekel. Měl připomenout zločiny komunismu a upozornit na to, že vůči totalitě musíme být stále obezřetní. Svoboda totiž není samozřejmost, o kterou se nemusíme starat. Právě naopak, musíme udělat všechno pro to, aby svobodně žily i naše děti a děti našich dětí.
Aby člověk došel v životě toho pravého, do morku kostí prožitého poznání, potřebuje čas a odstup. Tak jako to platí pro jednotlivce, platí to i pro společnost. Vzpomeňte si - dejme tomu na počátku devadesátých let: koho zajímaly kauzy z padesátých let, mizérie lidí pronásledovaných totalitním režimem, peoplestory těch, kterým moc zprznila a často ukrátila či vůbec vzala jejich životy. A nejen jim, nýbrž i jejich blízkým a často i vzdálenějším příbuzným, kamarádům a známým, trestaným za to, že znali někoho se špatným názorem, s nežádoucí minulostí, někoho s charakterem a vůlí po svobodě. Ještě docela nedávno to v této společnosti zajímalo jen historiky a samotné aktéry této ponuré hry dějinného osudu této země. Co se stalo?
Uplynulo dvacetiletí od doby, kdy jsme v mrazivém listopadu 1989 trávili hodiny v ulicích, odžili jsme si svoje nereálné sny a touhy a naděje, užili jsme si - často nezřízeně - svobody, poznali jsme, že svoboda není dar, ale odpovědnost. Odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé, za ty slabší, za staré, za budoucí, odpovědnost, která by neměla končit plným hrncem na sporáku doma, ani utěšeným kontem, k němuž znám klíč jen já. Odpovědnost v širším smyslu, tedy i za to, jak naše slova a činy a smýšlení formují celkovou atmosféru ve společnosti, její ethos, její směřování. Do kontextu tohoto zrání dokonale zapadá, že projekty jako Mene Tekel lidé VNÍMAJÍ.
Že kde kdo ví, že Mene Tekel upomíná na totalitu, zlo a násilí, s nímž jsme se, jako společnost, málo platné, dosud nevyrovnali. Že v rámci tohoto festivalu jeho tvůrci i aktéři, všichni, kdo se zajímají, pomáhají upevňovat paměť národa, že jí pomáhají, aby mohla podávat svědectví, aby neslábla, aby ji nikdo neumlčoval. Aby tu byla i pro ty, kteří přijdou po nás, po generacích rozkročených mezi totalitou, zlem a násilím a již dvacetiletou svobododou. Tou svobodou, která kromě jiného přináší odstup, nadhled, a touhu poznat, prožít a vědět.
