Profil Jiřího Rusnoka

Před několika týdny byl odvolán premiérem Vladimírem Špidlou z funkce ministra průmyslu a obchodu. Údajně proto, že nehlasoval pro prezidentského kandidáta ČSSD, nýbrž pro Václava Klause. Nakonec se vzdal i poslaneckého mandátu a odchází z politiky.

Jiří Rusnok přišel ze Špidlova ministerstva jako Špidlův muž. Zatímco jeho šéf zůstal ministrem práce a sociálních věcí postavil se Jiří Rusnok do čela ministerstva financí. Nebo lépe řečeno "byl postaven". Očekávalo se od něj, že bude plnit, co budou chtít ti, kdo jej na význačný post dosadili. Od sociálních demokratů to byl chytrý tah, který měl jedinou vadu: nakonec nevyšel.

Říká se, že v pravicových vládách je ministr financí nejdůležitější osobou, zatímco ve vládách levicových tahá za delší konec provazu ministr sociálních věcí, který plní drahé předvolební sliby. Úlohou poslušného ministra financí potom bývá shánět na toto rozdávání peníze. V našich poměrech to znamenalo udržet státní finance v limitech daných opoziční smlouvou a zároveň získat dost peněz na uskutečňování vize drahého sociálního státu. Takový byl i úkol pro Jiřího Rusnoka.

Nový ministr financí jej plnil naprosto dokonale už od prvních dnů nástupu do funkce, kdy prohlásil, že do voleb se vlastně už nic nestihne, a nechal tak české státní finance běžet samospádem. Jako člověk, který neměl ve vlastní straně velkou podporu, nemohl dělat nic jiného.

Jiří Rusnok se tak nedostal do problémů kvůli svým zásadovým postojům vůči rozhazovačným zvyklostem svých kolegů, ale proto, že začal podnikat akce na vlastní pěst. Už v únoru roku 2002 prohlásil, že by bylo pro český stát lepší finančníkům z Nomury, které patřila zkrachovalá Investiční a poštovní banka, zaplatit a ani nečekat na arbitráž. V postoji k celé kauze IPB se vzácně shodoval s ODS.

Později se ukázalo, že to nebyla zdaleka poslední dojemná shoda. Jiří Rusnok například vyšel ODS vstříc tím, že těsně před volbami pomáhal zablokovat reorganizaci elektrárenské společnosti ČEZ. Kdyby potom ODS zasedla ve vládě, mohla by okamžitě uskutečnit svou představu, jak s ČEZem naložit, tedy jej zprivatizovat. Aby toho nebylo málo, prohlásil ministr financí, že si nedovede představit jinou vládu, než koalici ČSSD a ODS.

Hlasování pro prezidentského kandidáta Václava Klause, které nakonec Rusnoka připravilo o křeslo ministra průmyslu a obchodu, bylo tedy doslova poslední kapkou.

Ptejme se, proč se Jiří Rusnok pouštěl na tenký led samostatné politiky, zvlášť když neměl pořádnou podporu ve vlastní straně. Něco takového obvykle dělají politici, kteří se cítí v kramflecích silní. Rusnokovy důvody pro to, co obvykle dělají jen silní, vězely naopak v jeho slabosti. Věděl, že ministři financí bývají v levicových vládách spotřebním zbožím. Jediná šance, jak zůstat, spočívala v umění stát se nepostradatelným. Jiří Rusnok si ji vysnil ve spolupráci s ODS, která by po volbách vytvořila koaliční vládu se sociální demokracií a s Jiřím Rusnokem jako ministrem.

Svou roli prý hrál i vhled do katastrofálního stavu státních financí a zjištění, že Vladimír Špidla nechce skutečnou reformu. Ale to se ví už hodně dlouho a nejlépe to věděl sám Jiří Rusnok. Tak dlouho byl Vladimíru Špidlovi jeho pravou rukou, že nemohl nevědět, jak smýšlí o základních politických tématech, jakými byla například důchodová reforma nebo zotavení veřejných financí. Jestliže dnes Jiří Rusnok obviňuje Vladimíra Špidlu, že svou nerozhodností propásl vhodnou dobu na zásadní reformu státního rozpočtu, či z toho, že nemá žádnou politickou vizi, potom působí směšně. Rusnok tato smutná fakta musel znát minimálně od chvíle, kdy se Špidlou tvořili koncepci změny důchodového systému, která se jen s velkou dávkou fantazie může nazývat reformou.

Na rozdíl od něj Jiří Rusnok politické vize měl, jak tvrdí, ale nijak je neprojevil. Důchodová ne-reforma by totiž vypadala úplně jinak. I ve věci reformy veřejných financí se dalo před volbami udělat více, než jen udržovat ministerstvo v chodu. Měsíce svého účinkování ve vládě tak ministr Rusnok nevyužil ke koncepční práci, ale k tomu, že vycházel stále více vstříc občanským demokratům. Trucovitá kandidatura proti Vladimíru Špidlovi v souboji o post předsedy ČSSD potom vypadala jako poslední pokus stát se politicky důležitou figurou. Leč nezdařilo se.

Vzestup i pád Jiřího Rusnoka se nestal příběhem hrdiny, ale poučením, že bez silné podpory uvnitř strany se nedá dělat nejen stranická politika, ale ani odborné státní záležitosti, jakými jsou reforma důchodů nebo státních financí. A to je také jeden z důvodů, proč Jiří Rusnok zmizel z politického výsluní stejně rychle, jako se na něm objevil.