Proč se francouzský ministr vydal do Iráku

Oteplování mezi Paříží a Washingtonem potom potvrdilo neformální letní setkání v prázdninovém sídle rodiny Bushů na východním pobřeží Atlantiku, které kvůli servírovaným mořským lahůdkám dostalo nálepku "humrový summit".

Úsměvy a uvolněná konverzace vypadají před kamerami a mikrofony dobře, ale nakonec vždy zazní dotaz: A kde jsou vedle všech těch řečí činy? První podstatnější odpověď nabídl tento týden francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, který od března 2003, kdy Spojené státy svrhly režim Saddáma Husajna, navštívil Irák jako první šéf diplomacie své země. Jeho cesta dokazovala, že Sarkozy své sliby míní vážně, a předvedla, že nástupce Jacquese Chiraka v Elysejském paláci svá gesta promýšlí dlouho dopředu.

Bernard Kouchner totiž není klasickým kariérním diplomatem a do značné míry není ani klasickým politikem, který by dostal Quai d'Orsay na starosti odměnou za předchozí loajální služby své straně. Mezinárodní renomé si vydobyl jako zakladatel humanitární organizace Lékaři bez hranic a jako takový ministerskou funkci dostal ještě v době, kdy Francii vládla levice. Nicolas Sarkozy oslovil Kouchnera a další osobnosti s nabídkou vstupu do jeho ministerského kabinetu s jasným cílem rozšířit vlastní volební základnu a narušit řady socialistické konkurence.

Nový ministr zahraničí velmi dobře zapadá i do Sarkozyho záměru sblížit Francii se Spojenými státy. Bernard Kouchner totiž patřil k nemnoha osobnostem, které před čtyřmi lety podporovaly americký útok na Irák, protože z vlastní zkušenosti humanitárního pracovníka zná povahu diktátorských režimů. Kdo jiný než on by měl mít všechny předpoklady pro úspěšnou misi v Bagdádu?

Tady už ale vstupují do hry další faktory. Jedna věc je Sarkozyho chuť a vůle prokázat francouzsko-americké sblížení činy a jinou jsou faktické hranice, které takové snahy nutně omezují. V době, kdy nemine dne, aby odněkud nezazněly úvahy, kdy a jak se podaří Bushově vládě výrazně omezit vlastní ozbrojenou přítomnost v Iráku, je takřka nepředstavitelné, že by Francie změnila svůj předchozí kurs tak radikálně, že by tam vyslala své vlastní vojáky. A výcvik bezpečnostních složek na francouzském území byl ochoten nové irácké koaliční vládě nabídnout už Jacques Chirac.

Bernard Kouchner v Bagdádu prohlásil, že cílem cizích vojsk není zůstat v zemi a že o jejich odchodu má rozhodnout místní vláda. Ta je ovšem na jejich přítomnosti existenčně závislá, takže se do podobné žádosti nepohrne. Příchuť bezradnosti má další Kouchnerovo prohlášení, že chce pochopit to, co "některým připadá jako pozitivní vývoj a co viděno zvenčí se jeví jako hrozná situace". Řeči o nutné vyšší úloze OSN v řešení iráckého problému vypadají v tomto kontextu jako povinné diplomatické cvičení. Když potom zazní tvrzení, že irácká situace nemá vojenské řešení, sám od sebe se nabízí závěr, že mezi zahraniční politikou Sarkozyho a Chiraka nemusí být zase tak propastný rozdíl.

Je tedy třeba hledat odlišnost v jiném vztahu ke Spojeným státům? Jistě ne, protože jestli si Sarkozy vysloužil ve Francii pro své způsoby přezdívku Američan, tak zároveň nelze zapomenout, že jeho předchůdce v letech svého mládí, která jej formovala, cestoval Spojenými státy křížem krážem.

Ze širší perspektivy nahlíženo platí, že ať už bude stát v čele Francie kdokoli, budou ho svazovat její zájmy a tradiční vazby. To se vztahuje i na Nicolase Sarkozyho a jeho politiku vůči Spojeným státům, snad jen s tou výhradou, že jeho politika se dokáže oprostit od protiamerického reflexu tak příznačného pro francouzskou levici i pravici. Nový francouzský prezident na rozdíl od svého předchůdce je přesvědčen, že budovat je možné ne proti Americe, ale vedle ní.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .