Proč se Francie vrací do vojenských struktur NATO

Generálovo prásknutí dveřmi samozřejmě něco stálo. Když zasedali ministři, Francouz byl u stolu, když plánovali štábní důstojníci, Francouzové seděli doma.

Degaulleovský truc vypadal, že bude trvat navěky, konec studené války však začal věci měnit. Severoatlantická aliance, která přišla o svého hlavního nepřítele, začala hledat svůj nový smysl a důvod k existenci. Ve stejné době se v Paříži rodily úvahy o změně vztahu k NATO. K prvním vstřícnějším gestům se odhodlal prezident Jacques Chirac. Stanovil si však za návrat Francie do vojenských struktur aliance příliš vysokou cenu. Chtěl, aby některý z jeho generálů stanul v čele evropského jižního křídla se sídlem v Neapoli.

Tento požadavek měl z hlediska Paříže svou zeměpisnou logiku, tato logika však nebrala v potaz překážku rozhodujícího významu. Pod neapolské velení spadá americká 6. flotila, která operuje na strategicky nanejvýš významném Blízkém východě. Bílý dům, i kdyby měl dobré vůle sebevíc, nemohl Chirakův nápad akceptovat. Francouzští důstojníci už už balící své kufry do Bruselu nakonec zůstali doma.

Nepodařené námluvy vždy zanechají trpkou příchuť. Na neshody by se jistě časem zapomnělo, ale spory kvůli Iráku posunuly vztahy mezi Washingtonem a Paříží tak dolů, že to vypadalo, že George W. Bush si už nikdy nedá francouzské pomfrity a že Jacques Chirac nepřestane se svým flirtováním s novým silným mužem v Kremlu, Vladimirem Putinem.

V mezinárodních vztazích se dlouho zdá, že mnohé věci jsou na dlouho dané. Potom stačí jediné pootočení, aby se strnulé vztahy daly do pohybu. Letos v květnu zkostnatělého Chiraka vystřídal o generaci mladší a tedy na politiku natěšenější Nicolas Sarkozy, který se svým francouzským voličům ani příliš netajil, že podporuje silné vztahy mezi oběma břehy Atlantiku. Při nástupu do Elysejského paláce mluvil o modernizaci vztahu k NATO. Když potom přidal, že Francie by měla zaujmout své plné místo v alianci, zbýval jen poslední krok: přiznat, že je na čase vystřídat doktrínu generála de Gaullea jinou, přiměřenější nynější době.

Že mladší politici po nástupu k moci chtějí kdeco měnit, příliš nepřekvapuje, ale přesto je namístě otázka, proč se Sarkozy pustil zrovna do jednoho z letitých fundamentů francouzské zahraniční politiky. Není v tom jeho živý vztah ke Spojeným státům, kvůli kterému si doma vysloužil jednu za svých přezdívek, Američan. Sarkozyho obrat vychází z kalkulu zisků a ztrát.

Za de Gaullea a jeho následníků zisk představovala fikce francouzské vojenské suverenity. Ztrátou byl menší vliv v alianci, což za časů studené války tolik nevadilo, když tu stále byl společný nepřítel, Sovětský svaz a jeho blok.

V minulém desetiletí však aliance začala hledat svůj nový smysl a rozšiřovala se o nové členy ve střední a východní Evropě. To už si bystré hlavy v Paříži spočítaly, že menší vliv v NATO představuje čistou ztrátu a že degaulleova doktrína se stává pokrytectvím, zvláště, když se francouzští vojáci stejně účastní akcí aliance, ať už bylo na Balkáně nebo ještě dnes je v Afghánistánu.

Strategická rovnice je jasná. To však ještě neznamená, že Sarkozyho ruka už je ve vojenském rukávu NATO. Francouzský prezident by byl mizerný počtář, kdyby přinejmenším s ohledem na své voliče za svůj obrat něco nechtěl. Samozřejmě, že by rád viděl francouzského generála na prestižním místě ve vojenském velení. Ještě více by chtěl, aby Američané přestali přes své britské přátele bránit rozvoji evropského pilíře NATO nebo ještě lépe rozvoji samostatné, i když s aliancí se doplňující obranné politiky Evropské unie. Právě tady může Sarkozy narazit. Protože po francouzském obratu by museli ještě také Američané připustit, že bez plné účasti Francie není NATO kompletní. Na výsledek nynějších námluv si proto musíme raději ještě počkat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .