Proč Německo nedodržuje Maastrichtská pravidla?

Zatímco britská premiérka Margaret Thatcherová sázela na telefonáty "příteli Gorbymu" do Moskvy, aby z Východu brzdil německý sjednocovací proces, tak o poznání sofistikovanější francouzský prezident Francois Mitterand uvažoval s větší perspektivou. Pochopil, že spojení 40 let rozděleného národa se nedá zastavit a rozhodl se proto vyjednat si za souhlas dobrou cenu. Tou cenou se mělo stát ještě větší, ne-li definitivní propojení Německa s Evropou.

Posloužit měla osvědčená metoda, kdy hospodářské kroky zajišťují dosažení politických cílů. Konkrétně řečeno, cenou za znovu sjednocení Německa měl být vznik společné evropské měny. Historické okamžiky si vyžadují historická rozhodnutí. Pro tak bytostného Evropana, jakým je Helmut Kohl, nebylo těžké přijmout výměnu tvrdé marky za ne zcela jasnou perspektivu společné evropské měny. Výměnou si stát, jehož ekonomika byla po desetiletí natolik výkonná, že jeho sociální systém byl v mnohém vzorem pro ostatní, mohl zase klást podmínky, které jiné země mají splnit, aby mohly mít stejnou měnu jako Německo.

Byli to ale politici, kteří tehdy potvrdili úsloví, které zpravidla připomínají učebnice válečného umění, že největší a nejobvyklejší chybou je připravovat se na minulou válku. Spolková republika sice byla po desetiletí hospodářským tahounem evropské integrace, málokdo si ale na počátku minulé dekády připouštěl, že časy se mění. Její ekonomika je nadále třetí nejsilnější na světě, ale čím dál tím hůře zvládá nová, nezvyklá břemena. Politicky nevyhnutelné, rychlé, až překotné sjednocení hospodářsky nesouměřitelného německého západu a východu si vyžádalo a stále ještě vyžaduje masivní finanční dotace do oblasti, kde vládl komunistický režim, aniž by se tento region jako celek zřetelně ekonomicky pozvedal.

Jedna tíha by se ještě dala unést, ale Spolková republika čelí pro ni naprosto nezvyklé situaci. Její hospodářské problémy charakterizuje malý ekonomický růst a starost, jak za tohoto stavu financovat příliš štědrý sociální, penzijní a zdravotní systém. Je těžko představitelné, že by se to dalo zvládnout bez překročení hranice rozpočtového deficitu, která patří k pěti Maastrichtským kritériím, které jako souhrnnou podmínku předepsali němečtí ekonomičtí experti svým evropským partnerům pro vznik eura. Proto také sankce, stanovené za nedodržení rozpočtové disciplíny, by se měly najednou vztahovat na tu zemi, která je vymyslela.

Jenže šéfové Evropské centrální banky v čele s prezidentem Wimem Duisenbergem nechtějí rozumět náhlému naléhání spolkového kancléře Gerharda Schrödera, aby brali ohled na německé potíže. Schröder si na konci minulého týdne postěžoval na nedostatek porozumění pánů, kteří z Frankfurtu nad Mohanem určují parametry společné evropské měny. Šéf německé vlády najednou zjišťuje, že jeho vyslovené přání může mít kontraproduktivní účinek. Strážci eura, než by ustoupili německému naléhání, dali najevo, že by úrokové míry mohli udržet déle na současné úrovni.

Zkušenost učí, že k přáním a touhám se váže jeden překvapivý paradox. Když už si někdo něco přeje, mělo by se mu to splnit, už jen proto, aby viděl, co vlastně chtěl. Zážitek znovu sjednocení rozděleného Německa patří nepochybně k těm, na které po desetiletí čekali občané západní a východní "zóny". Dnešní hospodářské potíže jsou naopak důkazem, že prožitek touhy málokdy zahrnuje pomyšlení na to, co její naplnění bude stát.