Ve Spojených státech bývaly doby, kdy banky a investoři půjčovali společnostem peníze s očekáváním, že budou při splácení vydělávat na úrocích, a nakonec tak dostanou zpět nejen samotnou půjčenou částku. Věřitelé zkrátka měli zájem na tom, aby se jejich dlužníkům dařilo.
Tak už to ale nefunguje, zdůrazňuje v komentáři pro deník New York Times William Cohan.
Jaké dopady na současnou politiku a společnost má globální finanční krize z roku 2008? Odpovědi hledá komentátor deníku Financial Times Philip Stephens. Píše, že dědictvím ekonomických turbulencí se mohla stát žádoucí změna způsobu, jak uvažujeme o nastavení hospodářských poměrů.
Bývalý investiční bankéř a autor několika knih o Wall Street píše, že zneužívání finančních nástrojů vytvořilo zvrácený systém. V něm totiž vydělávají ti věřitelé, kteří nutí zadlužené společnosti k úpadku.
Kvůli mezerám v pravidlech, které dostatečně nenutí k transparentnímu chování, si pak jednotlivé společnosti, jejich zaměstnanci a podílníci nemohou být jistí skutečnými záměry věřitelů. K poznání dojdou často až ve chvíli, kdy už je pozdě.
Za jednu z hlavních příčin Cohan označuje využívání finančního nástroje, jenž funguje jako zajištění proti úpadku dlužníka a který je známý pod anglickou zkratkou CDS (credit default swap). Vychytralí pracovníci hedgeových fondů ho ale podle bývalého bankéře využívají jako klacek, kterým dlužníky týrají.
Reálné použití CDS se nechvalně projevilo v roce 2008 při finanční krizi. Věřitelé se mohou proti úpadku dlužníka ochránit tak, že si koupí pojistku. V případě bankrotu pak věřitelé získají celou částku zpět.
Současná vláda chce mít více peněz z bank ve státním rozpočtu. Premiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš přemýšlí o zřízení neurčeného fondu, do kterého by zástupci finančních domů převáděly určité procento z dividend. Sociální demokraté zase požadují zavedení sektorové daně. Mohla by nová daňová povinnost poškodit celou ekonomiku?
Musí ale nejdříve najít někoho, kdo jim pojistku prodá. To bývá v praxi pojišťovna nebo jiná finanční entita, která si pak nechá platit roční poplatek. Náklady na pojistku závisí na míře rizikovosti dluhu.
Často docházelo k tomu, že hedgeové fondy skupovaly dluhy společností v problémech od původních věřitelů se slevou. Věřitelé se rizikové pohledávky rádi zbavili, aby se jim vrátila alespoň část peněz. Fond pak v případě bankrotu zadlužené společnosti uplatnil u pojišťovny nárok na celou částku – a vydělal obrovské peníze.
Ale místo toho, aby hedgeový fond v pozici nového věřitele hledal cesty, jak například pomocí splátkového kalendáře společnostem v problémech pomoci, tlačil je k bankrotu. William Cohan vysvětluje, že manažeři fondu si zkrátka spočítali, že na pojistce po bankrotu vydělají více. Jednalo se o jisté a okamžité peníze, namísto čekání na splacení dluhu v předem určeném dlouhém horizontu.
Jde o vysoce výdělečné chování, které je každopádně naprosto legální a pro dané hedgeové fondy bylo požehnáním. Pro všechny ostatní ale znamenalo katastrofu: Zadlužená společnost a její zaměstnanci se museli vyrovnat s následky bankrotu a věřitelé bez pojistky CDS se ztrátou peněz. O obrovské částky pak přicházely také pojišťovací společnosti.
Tyto praktiky přitom neskončily s finanční krizí. Za příklad jejich dalšího trvání Cohan uvádí společnost Windstream, jež poskytuje internetové a telekomunikační služby. Jeden z jejích věřitelů, hedgeový fond Aurelius Capital Management, podal k soudu návrh na technický bankrot dlužníka. S tím, že Windstream technicky v úpadku je, protože se společnost zbavila části svého portfolia.
Německý list Die Welt se ve svém článku věnuje analýze americké poradenské společnosti Bain, která tvrdí, že kvůli stárnutí populace, automatizaci a digitalizaci dojde k radikální přeměně hospodářství. V extrémním případě by se mohla současná třívrstvá společnost přeformovat v dvouvrstvou, a to s 80procentním podílem spodní třídy.
Ostatní věřitelé měli jiný názor, soudce přesto návrhu vyhověl a rozhodl, že Windstream musí hedgeovému fondu bez odkladu splatit dluh 310 milionů dolarů. Telekomunikační firma toho nebyla okamžitě schopná, požádala proto o ochranu před věřiteli a její akcie se propadly o dvě třetiny. Nevyhnutelně následoval bankrot.
Jak Cohan ve svém komentáři v newyorských Timesech upozorňuje, až později se zjistilo, že Aurelius si také koupil pojistku CDS proti případnému úpadku Windstreamu. Byla přitom desetkrát vyšší než částka, kterou tato společnost hedgeovému fondu dlužila. Aurelius měl tedy enormní zájem na tom, aby jeho dlužník zkrachoval. Vše se ale zjistilo, až když bylo pozdě.
Státní regulátoři evidentně vše sledovali, aniž by cokoliv udělali, kritizuje William Cohan. Je pro něj naprosto nepřijatelné, aby neexistoval žádný limit na hodnotu pojištění proti úpadku. Věřitel zkrátka může mít větší zájem na bankrotu společnosti než na její prosperitě.
Co je možné udělat, aby se takové praxi dalo zabránit? Komentář v první řadě doporučuje transparentnost. Regulátor tak musí mít jasno, jestli věřitelé zároveň nemají podezřele vysoké pojistky vůči bankrotu svého dlužníka. Veřejný přístup k těmto informacím pak zaručí, že jednotlivé společnosti a jejich zaměstnanci budou mít představu o záměrech těch, kdo jim půjčují.
Může se sice zdát, že britský politický systém prozatím dokázal odvrátit hrozbu brexitu bez dohody, Londýn ale stále čelí existenciální hrozbě.
Jakmile bude jasné, kdo má co vsazeno, společnosti se budou moci lépe bránit vůči predátorským věřitelům. Regulátor také může zajistit, aby věřitelé s pojistkami CDS neměli stejná hlasovací práva jako ostatní. A v Cohanově pohledu by se měla přehodnotit i definice toho, co znamená platební neschopnost.
To hedgeovým fondům zabrání tlačit dlužníky do technického bankrotu. Svou roli ale mohou sehrát také soudci, když při rozhodování budou brát v úvahu motivaci věřitelů.
I když se nyní kola ekonomiky hýbou, riziko likvidace společností nekalými praktikami věřitelů narůstá. Ostatně korporátní dluh v USA od finanční krize z roku 2008 výrazně narostl a dnes dosahuje asi devíti bilionů dolarů. S jeho velkou částí to přitom může dopadnout špatně.
Latinský základ anglického slova pro úvěr – tedy „credit“ – se překládá jako „věřit“. Je to výraz přesvědčení, že se půjčené peníze věřiteli vrátí. Neschopnost ochránit úvěrový trh ohrožuje právě důvěru, která nutně musí být v jádru celého finančního systému, varuje v americkém deníku New York Times bývalý investiční bankéř William Cohan.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
