Pro a proti migraci

K vidění jsou zcela zaplněné průmyslové zóny i to, jak se staví další. Rostou tam centra služeb, která samozřejmě dosud nesou stigma neuspokojené touhy po laciném zboží a zábavě. A nejzajímavější vůbec je, že se zdejší podnikatelé rozhlížejí po okolních zemích, jak dostat do svých podniků potřebnou pracovní sílu. Protože v Liberci - a v Plzni - už lidi nejsou. "Budeme jako dříve městem, kam se lidé stěhovali za prací," řekl například zástupce holdingu Abet, který se zabývá mimo jiné dovozem stavebních dělníků ze Slovenska.

Podobně jako Liberec na tom brzy mohou být i další města, zřejmě další na řadě jsou Brno a Ústí nad Labem. Poznat se to dá už z prosté statistiky, kde v posledních měsících přibývá nejvíce cizinců.

Proto i podnikatele víc než dříve zajímá, jak funguje zákon o pobytu cizinců. Zkoušku v prostředí ekonomiky imigrační norma splnila sotva na dostatečnou, lépe asi by bylo lepší říci, že nesplnila vůbec.

Pokud chce člověk z cizí země pracovat v Česku, dočká se nemilých překvapení. Nejdříve si musí vyřídit pracovní povolení. To znamená přinést na pracovní úřad potvrzení, že ho některá firma chce zaměstnat. Pak ovšem musí několik týdnů počkat, jestli o stejné místo nemá zájem některý z evidovaných nezaměstnaných. Když dostane na úřadu práce potřebné razítko, musí požádat některou z českých ambasád, aby mu udělila vízum k dlouhodobému pobytu. Cizinci se chovali logicky - o vízum zajeli požádat některou z okolních ambasád, například do Berlína, Vídně či Varšavy. Velvyslanečtí úředníci takovou praxi tolerovali, nedávno však ministerstvo vnitra navrhlo zákon, podle které se musí žadatelé o vízum obracet výhradně na ambasádu ve své domovské zemi - pokud jsi Rus, pojedeš nejméně do Sankt Petěrburgu, když Japonec, tak do Tokia. A Australan ať se proletí třeba do Sydney.

Důmyslnou novelu zákona o pobytu cizinců zatím zamítl Senát, ale pořád ji v září může znovu prosadit sněmovna.

Vraťme se k příběhu zájemce o práci v Česku. S pracovním povolením a vízem se dostaví do pražské úřadovny cizinecké policie, kde vystojí frontu a dostane povolení k pobytu. Tím ovšem jeho potíže nekončí. Nesmí ho ani napadnout, aby změnil zaměstnání - pak by musel větší část procedury absolvovat znovu. Stejné by to bylo, kdyby snad chtěl jít pracovat do jiného okresu, než leží pracovní úřad, od kterého má povolení.

Povolení k dlouhodobému pobytu musí každým rokem prodlužovat a přitom dodat všechny potřebné osobní doklady - i potvrzení, že dosud nepřetržitě pracoval. Když tuhle proceduru absolvuje desetkrát, může požádat o trvalý pobyt, kdy má stejná práva jako český občan. Měl by si ale dávat pozor - pokud práci přeruší například na dva měsíce, poběží mu desetiletá lhůta až od chvíle, kdy znovu pracovat začal.

Podle expertů na migraci, kteří se koncem minulého týdne sešli do Prahy na pozvání Multikulturního centra, je český zákon nejpřísnější v Evropě. Důsledkem je, že proud zájemců o práci v Česku posupně vysychá právě ve chvíli, kdy se to nejméně hodí..

Vláda, která se začíná na cizince dívat přes ekonomické brýle, si je nedostatků vědoma. Svědčí o tom nápad vicepremiéra Martina Jahna, který v podobě další novely cizineckého zákona před týdnem schválila vláda - o trvalý pobyt bude možné žádat už o pěti letech. Další odstavce Jahnova návrhu už je možné hodnotit více polemicky. Vicepremiér se inspiroval dosud nepříliš úspěšným pokusem svého kolegy Zdeňka Škromacha, který do země lákal kvalifikované pracovníky z některých zemí na východě Evropy. Jahn ho vylepšil tím, že některé nedostatkové profese, které označí pracovní úřady, budou snadněji dostávat pracovní povolení. Mezi potřebnými profesemi jmenoval soustružníky, frézaře, obráběče kovů.

Teoreticky by to mohlo fungovat. Představme si například, že moldavský frézař se zajde podívat na internet a tam zjistí, že české ministerstvo práce nabízí zaměstnání. Oznámí tedy pracovníkům ambasády v Kišiněvě, že má o práci zájem. Ta nabídku v Praze ověří, vydá pobytové vízum a frézař příštím rychlíkem zamíří do Čech.

Vraťme se však k realitě. Byrokraté mají očividně pocit, že umějí cizincům nejen znepříjemňovat život, ale že jim dokáží také nabídnout výhodnou práci. Nechme stranou, že se vedeni jakousi utkvělou představou zaměřují spíše na ty méně kvalifikované. Podstatné je, že ve svých zprostředkovatelských službách neumějí konkurovat schopnější organizaci, známé pod jménem mafie.

Pokud chce běžný Ukrajinec najít práci, musí najít klienta, který provozuje v Česku malou pracovní agenturu. Agentura zpravidla napůl patří ukrajinskému klientovi a napůl nějakému Čechovi, který dělníky z východu nabízí velkým stavebním firmám, nebo hypermarketům. Na tom není nic špatné, až na to, že to všechno není legální. Zprostředkovatelé vyřizují víza, obstarávají pracovní povolení, ale celé to nejde bez různých druhů korupce a nezdaněných finančních operací. O ochranu takového složitého a úřady neposvěceného provozu se musí někdo starat. Proto klienti platí mafiánům, kteří jsou střechou celé infrastruktury. Mafie je jistě špatná věc. Je ale lepší stát, který je méně důvěryhodný a nabízí horší služby pro ty, kdo se do Česka snaží přistěhovat?

Ekonomika pracovní síly z Ukrajiny, Ruska, Turecka nebo Ruska prostě potřebuje. Jde o to, jestli jim stát otevře cestu. Jinak přijdou lidé spíše nižšího vzdělání, navíc pod kontrolou mezinárodního zločinu.