Přistěhovalci - požehnání nebo problém?

Všeobecně se akceptuje fakt, že přistěhovalci se dělí do různých skupin. Především jsou přistěhovalci legální a nelegální. Jedni se snaží nabídnout svoje schopnosti na cizím trhu, a postupují přitom zákonnou cestou, nebo například oponují svým autoritativním režimům a dostanou ve svobodné zemi politický azyl. Druzí si zaplatí převaděče v naději, že až budou v cílové zemi, nějak se to už utřese. Obchodem s lidmi se v posledních letech zabývají nebezpečné mafie a točí se v něm obrovské peníze.

Existuje ale i další dělení přistěhovalců, a to podle motivace. Jedni přicházejí proto, aby pracovali a přispěli nejen k blahu svému, ale i dané společnosti. Druhé láká sociální podpora a díry v systémech jednotlivých zemí. A protože v současnosti probíhá složitý boj proti terorismu, za pozornost stojí i to, že někteří islámští radikálové chápou přistěhovalectví doslova jako jednu ze zbraní proti prohnilému Západu. V jednotlivých demokratických zemích by chtěli mít buňky, pomocí kterých by v budoucnu šířili svůj vliv.

Otázkou, jež s přistěhovalectvím přímo souvisí, je integrace nových lidí v té které společnosti. Všeobecně se předpokládá, že druhá nebo nejpozději třetí generace do ní zcela zapadá. Platí to ale za předpokladu, že imigranti se chtějí integrovat. Pokud si naopak vytvoří komunity, jež s okolím nekomunikují a řídí je vlastními pravidly, vzniká zárodek nové menšiny, se kterou se musí docela vážně počítat.

Není třeba zdůrazňovat, že přistěhovalectví se bere vážně v Evropské unii. Je ale otázka, nakolik mají o pravidlech rozhodovat členské státy a nakolik se mají stanovit společná pravidla, platná pro všechny. V rámci unie vznikají totiž podmínky pro vnitřní migraci, neboť po rozšíření o chudší státy může mnoho lidí směřovat k bohatším sousedům. Jako občané unie mají přitom samozřejmě lehčí podmínky než kdokoliv zvenčí.

Některým expertům zní proto hrozivě to, že průměrné platy v nových zemích jsou zhruba sedmkrát nižší než v Německu a sociální dávky jsou tam (oproti Německu) třetinové nebo čtvrtinové. Je tedy důležité, aby se propast co nejrychleji zmenšovala. Z dlouhodobého hlediska je ale samozřejmě podstatně významnější přistěhovalectví do unie zvenčí, i když nová situace by asi vznikla případným přijetím Turecka.

Skeptici se domnívají, že evropská ústava, stejně jako dokumenty Bruselu týkající se svobody pohybu, mohou situaci spíše zhoršit. Různé členské státy mají totiž různé problémy a různé zkušenosti s imigranty, takže by měly hledat vlastní řešení. Bylo by naivní domnívat se, že všem 25 zemím unie padne v tomto ohledu stejná košile.

Evidentní ale je, že členské státy se musí zamyslet nad svými sociálními systémy. A hlavně, že musí vytvořit programy, kterými budou přistěhovalectví regulovat a řídit. První kroky k tomu udělalo Německo, které se snaží přilákat vzdělané specialisty a začlenit je do domácí ekonomiky. Mnozí přijdou samozřejmě z nových členských států, podobná pravidla mohou ale platit univerzálně.

Čím dříve budou mít jednotlivé státy účinné programy, tím spíše se ubrání nechtěnému chaosu. Tak jako si přistěhovalci vybírají, do které země se nastěhují, stejně by si měly jednotlivé země vybírat, jaké imigranty vlastně chtějí. Je to v zájmu obou stran. A pokud by si někdo myslel, že taková země, jako Česká republika, může zůstat dlouhodobě ve stínu, hluboce se mýlí. Právě naopak, Česko bude s přibývajícím časem pro přistěhovalce více a více atraktivní. Praotec Čech a jeho potomci na zemi pod Řípem žádný exkluzivní copyright nemají. A blaničtí rytíři za nás otázku přistěhovalců určitě řešit nebudou.