Případ Dalík

Když poradce šéfa ODS novináři vlivného deníku srozumitelně vysvětloval, oč podle něj nyní v politice jde, měl předpokládat, že se novinář o to, co vyslechl, podělí se svými čtenáři. Je to jeho práce. Když pak poradce dodatečně nabyl dojmu, že řekl něco, co říct neměl, a rozhodl se svá vyjádření dementovat, měl předpokládat, že si novinář kryl záda, a pro jistotu si rozhovor zdokumentoval. I to je jeho práce, pokud předpokládá, že bude obviněn, že překroutil, co slyšel. Novinář, který prokázal, že nic nepřekroutil, je nyní v podezření, že zasáhl do soukromí poradce premiéra v demisi, kterýžto poradce má navíc novináři za zlé, že na svou obranu zveřejnil záznam soukromé debaty, ve které mluvil, jak mu zobák narostl.

Potíž je v tom, že lobbisté a novináři nejsou na stejné lodi, jak se poradce, nejspíše na základě svých dosavadních zkušeností, mylně domníval. Poradce si asi myslel, že novinář od něj potřebuje rozumy, jak vysvětlit čtenářům, co se děje. Novinář měl naopak dojem, že co se děje, míní čtenářům jeho prostřednictvím vysvětlit dobře informovaný poradce. Výsledkem této bouře ve sklenici vody je zpráva o tom, že ODS nevěří šéfovi ČSSD a oficiálně s ním jedná pouze naoko. To je ovšem každému soudnému člověku jasné, stejně jako že šéf ČSSD pro změnu nevěří ODS. Teď navíc kvůli takové banalitě přestanou lobbisté věřit novinářům.