Příliš mnoho na jednu televizi

První "Kdo bude hlídat hlídače", se ve Vachkově díle objevil už v 60. a 70. letech a s finální podobou dnešního filmu to mělo málo společného. Smysl druhého názvu -"Dalibor", je však jasný. Během oněch čtyř hodin totiž na obrazovce probíhá zkouška celé, ano celé Smetanovy slavné opery za klavírního doprovodu a s pěveckými projevy, mnohdy dosud vzdálenými žádoucí premiérové kvalitě.

Už s tím je samozřejmě napínána i výdrž diváka, který klasickou hudbu snáší, ale jehož hudební pozornost je neustále vytrhována proudem řečí, které, ač pronášeny už před dvěma lety, kdy byl film natáčen, stále odrážejí žhavá témata naší současnosti, mnohdy navíc v podání různých extravagantních osobností, vyslovujících drsným jazykem názory značně provokativní. Jelikož patřím mezi ten hudbymilovný typ diváků, musím přiznat, že celé to prolínání zcela protichůdných žánrů na podkladě jakéhosi Daliborovského apokryfu mě silně rušilo.

Už také proto, že tím hlavním žánrem tam byla svého druhu publicistika, což je obor mě bytostně a podstatně bližší než opera. A celá tato divácká frustrace umocněná ještě vědomím, že ve třetině tohoto hybridního televizního balvanu má na prvním programu začít už podruhé pořad Otázky Václava Moravce, v němž bychom měli sledovat, zda-li se ze sotva 30letého ambiciózního interwievisty s doktorským titulem stane skutečný český Larry King, vstupující hluboko do duší příslušníků nejvyšší politické a kulturní elity národa.

Profesionální zájem, tentokrát více o zmíněný vývoj nadaného reportéra, než o obsah odpovědí jeho hostů, mě přiměl k rozhodnutí, že ve 21:35 přehodím na jedničku a přeruším sledování Vachkova žánrově nedefinovatelného díla. Stačil jsem však ještě zaslechnout vstup Petra Cibulky do Daliborova zpěvu a dověděl jsem se, že Vladimír Putin prý takřka úpěnlivě přesvědčoval už Billa Clintona, aby mu ponechal aspoň tu Evropu, když už sám má celou Ameriku i velký kus Asie.

Co na to Clinton odvětil, to Petr Cibulka neprozradil, ale zato záhy řekl, že rodiče Vovky Železného byli vysokými kádry KGB a jejich syn má pověření, aby vybudoval celoevropskou mediální síť, sloužící ruským zájmům a samozřejmě hlavně zájmům plukovníka KGB Putina. A Cibulka pak svým smutným, leč přesvědčivým hlasem dodal" Nechápu, že tohle všechno, co já mohu mít ve své skromné databázi, nevědí čtyři naše tajné zpravodajské služby, které si z daní platíme." Sluší se jen znova připomenout, že film byl zhotoven před dvěma roky, kdy Vladimír Železný byl ještě šéfem Novy a nebyl senátorem, vydaným trestnímu stíhání. Nicméně Vachkův film běžel a citované řeči v něm se vedly ve stejnou chvíli, kdy do studia prvního veřejnoprávního okruhu zasedl proti Václavu Moravcovi k živému rozhovoru současný i tehdejší policejní prezident Jiří Kolář.

Přepojil jsem tedy a oba protagonisté právě začínali. Výsledek mého prvotního záměru sledovat i na televizní obrazovce postupy Václava Moravce, zkušeného zatím více z rozhlasových stanic Frekvence 1 a hlavně BBC, byl tentokrát mnohem více uspokojující, než jeho vystoupení minulou neděli s Vladimírem Špidlou. Moravec dal do svého výkonu celou svou duši, což je v televizi patrnější než v rádiu a vyprovokoval k jistému vzrušení i policejního prezidenta, čímž mohl ukázat i určité jeho sympatické vlastnosti.

Ano, byl to rozhovor na vysoké úrovni a na rozdíl od nejasných řečí a zpěvů na druhém programu také zcela srozumitelný. To všechno však jen potud, pokud mě nenapadlo dát tyto dva současně vysílané programy veřejnoprávní televize i obsahově poněkud dohromady. Nepatřily snad ty Cibulkovi, ale také Hučínovy výroky z ČT 2 o různých, pro ně zcela nesporných policejních mafiích, do Moravcova rozhovoru přinejmenším stejně, jako standardní témata o počtu vražd a o různých mnohem drobnějších skandálech, než by byly ty, o nichž Cibulka s Hučínem mluví dnes stejně jako před dvěma lety a nikdo, ani investigativec Moravcova typu se o ně příliš nezajímá?

Kdyby ti dva rebelanti měli totiž třeba jen zlomek pravdy, rozhodně by to stálo za důkladný a neúprosný pohovor s policejním prezidentem i s ministrem vnitra. Pokud by pravdu neměli, šlo by o frapantní případ šíření poplašných zpráv, které by neměly jen tak létat veřejnoprávním éterem, byť jako součást jakéhosi kvazi uměleckého díla. Neboť dobře víme, že Cibulka s Hučínem jsou stále hluboce o svých pravdách přesvědčeni. Nebyl by už čas, abychom se tím, co říkají, začali tak či tak co nejvážněji zabývat?