Prezident kontra premiér

Premiéru Paroubkovi mohou jeho nepříznivci vyčítat, že v souladu s rozhodnutím vlády, jaksi nadbíhá evropským institucím a (podle soudu kritiků bezhlavě) prosazuje přijetí Evropské ústavy, aniž by hnul brvou. Prezidentu Klausovi mohou jeho nepříznivci vyčítat, že provádí chytrou, propagandisticky účinnou demontáž české zahraniční politiky tím, že navenek (tedy při zahraničních misích) vyjadřuje tytéž kritické postoje vůči evropské ústavě, které by se hodili (říkají kritici) spíše pro domácí diskusi nad tímto tématem.

Pravdu mají, jak by se mohlo zdát, všichni. Zkusme se nad tím trochu zamyslet. Občané České republiky rozhodli v referendu o tom, že chtějí být součástí Evropské unie. Přes tohle referendum, jak se říká, vlak nejede. Ať si říká kdo chce, co chce, občané tím vyjádřili ochotu i připravenost k životu v nadnárodním celku, který je spojován společným vnímáním, prožíváním a prosazováním určitých hodnot. Mezi tyto hodnoty patří například svoboda, zajištění a ochrana míru, společný volný trh či dodržování lidských práv. Všech 25 členských zemí Evropské unie se dohodlo sjednat tzv. "Evropskou ústavu", celým jménem - "Smlouvu o Ústavě pro Evropu". Text této smlouvy schválil drtivou většinou jak evropský Konvent, tak i Evropský parlament.

Načež, česká vláda, v říjnu 2004 schválila podpis Evropské ústavy. Vzhledem k tomu, že se to tehdy nelíbilo prezidentu Klausovi, který v tu dobu prohlašoval, že on tohle nepodepíše a pošle tam někoho jiného, což se také stalo, připadá mi právě tento okamžik jako významný, přímo dějinně klíčový pro současný spor. Prezident tehdy zplnomocnil k podepsání Evropské ústavy úřadujícího premiéra Stanislava Grosse a ministra zahraničí Cyrila Svobodu. Ti tak učinili koncem října 2004 v Římě. Tímto činem (tedy pověřením) prezident Klaus prokázal vysoce vědomou znalost Ústavy České republiky, neb tím dal průchod své pravomoci, kdy ke sjednání mezinárodní smlouvy pověří předsedu vlády a člena vlády /viz čl. 63 odst. 1, písm. b) Ústavy České republiky/.

Z toho plyne, že prezident Ústavu číst umí. Ovšem podle téže zákonné normy tvoří prezident a vláda jednu, řeknu to ještě jednou, jednu výkonnou moc. Jak vláda, tak prezident mají Ústavou vyhrazené pravomoci. Vláda formuluje zahraniční politiku. Podle čl. 63 Ústavy prezident zastupuje stát navenek a sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Rozhodnutí prezidenta v těchto oblastech zahraniční politiky vyžaduje ke své platnosti souhlas (kontrasignaci) vlády, která za toto rozhodnutí nese odpovědnost (čl. 63 odst. 3 a odst. 4 Ústavy). Vláda totiž podléhá kontrole volených zástupců Parlamentu. Prezident není z výkonu své funkce odpovědný, což mu zaručuje čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky).

Vracím se k říjnu roku 2004, kdy prezident Klaus na toto rozdělení a mechanismus pravomocí přistoupil tím, že poslal do Říma podepsat Evropskou ústavu premiéra a ministra zahraničí. Tím stvrdil znalost stávajícího ústavního pořádku, neboť přijal rozhodnutí vlády, která Evropskou ústavu schválila, a toliko vzhledem k tomu, že jemu osobně se to nelíbilo, poslal k podpisu jím pověřené zástupce.

Takže, proč se najednou prezident Klaus cítí dotčen, diví se a doporučuje premiérovi Paroubkovi, aby si prostudoval Ústavu České republiky? Premiér - jak se zdá - Ústavu umí číst také a nedělá nic jiného, než že upozorňuje na (z hlediska státu) - slušně řečeno - kontraproduktivní (když už neřekneme - protiústavní) zahraniční výstupy prezidenta Klause.

Něco jiného by byla pilná a plodná účast prezidenta Klause na domácích, vysoce fundovaných a odborníky dobře obsazených diskusích na téma Evropské ústavy. Želbohu, k žádné takové diskusi zatím nedošlo, ač k ní byl prezident Klaus opakovaně vyzýván, například europoslancem a (což je obzvlášť pikantní) bývalým Klausovým ministrem zahraničí Josefem Zielencem či předsedou Poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem.