Prezident a Lisabonská smlouva - Klaus proti všem

Ano, nyní se sice ještě čeká na rozhodnutí Ústavního soudu o stížnosti některých senátorů na neslučitelnost Lisabonské smlouvy s naší Ústavou. Ale z rozhodnutí Ústavního soudu o předchozí stížnosti senátorů se zdá být pravděpodobné, že v Lisabonské smlouvě opět nic protiústavního nenalezne.

Takže se nejspíš nic nezmění na tom, že ústřední postavou ratifikace Lisabonské smlouvy zůstane pan prezident. Na něm záleží, jak dlouho bude Lisabonskou smlouvu blokovat. Na něho se obracejí zraky všech v očekávání, co udělá popř. se vymýšlejí taktiky, jak ho obejít. Zkrátka, ať se nám to líbí nebo ne, náš prezident je v tuto chvíli nejdůležitějším aktérem celé EU, tím, kdo rozhoduje o budoucnosti Lisabonské smlouvy.

Pokud bude ve zdržování její ratifikace úspěšný a David Cameron vyhraje na jaře ve Velké Británii volby a pak vyhlásí o Lisabonské smlouvě referendum, kdo ví, jak to nakonec s Lisabonem dopadne. V porovnání s prezidentem je dnes důležitost našeho parlamentu a vlády a váha toho, co si o Lisabonu myslí, minimální. To, že parlament smlouvu schválil třípětinovou většinou, zdá se, nic neznamená. O budoucnosti Lisabonu, našeho postavení v EU a vlastně i celé EU se bude rozhodovat v prezidentské kanceláři bez ohledu na většinový názor českého parlamentu.

Celá tahle situace je absurdní, a to z mnoha důvodů. Za prvé by k ní nikdy ani nemělo dojít, protože už samotné rozdělení rolí, kdy prezident rozhoduje a parlament se může jít takříkajíc "vycpat", je v rozporu s Ústavou. K ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou se některé pravomoci orgánů České republiky přenáší na mezinárodní organizaci nebo instituci, je podle naší Ústavy potřeba jen souhlasu parlamentu. O prezidentovi se zde v této souvislosti nepíše nic. Jeho souhlas není třeba. Prezident má pouze mezinárodní smlouvu sjednat a ratifikovat. Nic víc. Jestli s ní souhlasí nebo nesouhlasí, není podstatné.

Prezidentovy pravomoci jsou jasné: podepisuje zákony, s výjimkou ústavního zákona je může vrátit parlamentu, ratifikuje mezinárodní smlouvy. O vracení smluv zde není zmínka. A už vůbec ne o tom, že by měl prezident o mezinárodních smlouvách rozhodovat. Rozhodnutí činí vláda a schválit ho musí parlament.

Nemálo absurdní je pak také to, že po osmi letech, kdy se zdálo, že EU už konečně bude mít novou základní smlouvu, po všech těch jednání, summitech, po tom, co Lisabon ratifikovaly všechny země EU s výjimkou ČR a Polska, kde se sice také čeká na podpis prezidenta, ale k delším průtahům by zde dojít nemělo, vše záleží na jedné osobě.

Na osobě, která, jak se zdá, si vždy najde nějaký důvod, aby mohla ratifikaci Lisabonské smlouvy oddálit. A jistě se tak stane i po rozhodnutí Ústavního soudu. Nejprve chtěl pan prezident počkat na výsledek irského referenda. Ale proč čekat na ratifikaci smlouvy v Irsku? Pokud máme být suverénním státem, což prezident tak často zdůrazňuje, proč musí být přijetí Lisabonské smlouvy v ČR vázané na Irsko?

Proč, když Ústavní soud už jednu stížnost senátorů odmítl a neshledal na Lisabonské smlouvě nic protiústavního, musela být podána stížnost další, jejíž vypracování se nemístně táhlo? Nemohli by senátoři takhle pokračovat do nekonečna? A po odmítnutí jedné žádosti vždy přicházet s další a další?

Pan prezident se rád stylizuje do role velkého ochránce demokracie. Právě EU je podle něj tím, kdo ji ohrožuje. Na druhou stranu je to on, kdo svým jednáním jde nejenom proti českému parlamentu, který je přímým reprezentantem lidu, ale i proti parlamentům všech zbývajících zemí EU. Pokud by prezident byl opravdu tak velkým demokratem, jak říká, tak by měl tuto vůli respektovat a Lisabonskou smlouvu podepsat.

Ústava sice nespecifikuje, dokdy má prezident mezinárodní smlouvu ratifikovat. Ale to neznamená, že ji může ratifikovat, kdykoliv si zamane. Z logiky celé Ústavy, která zdůrazňuje třípětinový souhlas obou komor, vyplývá, že když už je smlouva schválena, tedy naplněné to, co Ústava vyžaduje, prezident by ji měl neprodleně podepsat. V ústavě není žádná zmínka o tom, že by prezident měl s ratifikací čekat nebo že je ratifikace něčím podmíněna.

Podle Ústavy parlament schvaluje a prezident ratifikuje - tedy co nejdříve. Náš prezident to zjevně ignoruje. Z čehož vyplývá, že pokud by i po rozhodnutí Ústavního soudu Lisabonskou smlouvu okamžitě neratifikoval, měl by být žalován pro nečinnost. Nedělá totiž to, co mu Ústava České republiky ukládá.

Nic z toho však českou veřejnost netrápí. To, že ji nezajímá Evropská unie nebo k ní maximálně cítí nedůvěru, není nic nového. Stejně tak nepřekvapí, že prezidentovi názory na EU, bere jako určitý folklór nebo dokonce oceňuje odvahu, s jakou se nebojí jít proti proudu. Obcházení české Ústavy a hazardování s mezinárodním postavením ČR by ji však trápit mělo.

Nyní jsme možná spolu s naším panem prezidentem důležití a Evropa čeká, co uděláme, ale až třeba Lisabon přeci jen schválíme, tak už po nás ani pes neštěkne. Ale ať to s Lisabonem dopadne jakkoli, jedno už je jisté, s prezidentovo velkou popularitou nic nehne. Snad jedině kdyby nebyl prezidentem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .