Prezident a komunisté

Při stávajícím rozložení sil a stavu naší politické kultury disponují komunisté dvěma zásadními výhodami. Především jsou opravdovými mistry v disciplíně, jejíž zvládnutí má v našich podmínkách rozhodující vliv na úspěch v politickém soupeření. Ovládají totiž zcela brilantně technologii moci a nejjemnější finesy politické taktiky. Můžeme pochopitelně namítnout, že měli k dispozici dost dlouhou dobu na to, aby se to všechno naučili a že zkušenosti několika generací tajemníků, členů nejrůznějších sekretariátů, ústředního i jiných výborů musí být někde vidět.

Jejich současní političtí leadři také zasedají v parlamentu nepřetržitě již hodně dlouhou dobu. Jiná věc ale je, že způsob, jakým se u nás politika dělá zásadním způsobem zvyšuje šance těchto novodobých machiavelistů. Postupem času se stalo pravidlem, že se něco jiného říká a něco zcela se tím myslí. Kdo tohle nezvládá, jen těžko se v dění orientuje a nikdo se s ním nebude kamarádit. Zářným příkladem takového politického newspeaku byl někdejší premiér Miloš Zeman, když prohlašoval, že chce po odchodu z funkce jako obyčejný důchodce objímat stromy na Vysočině a přitom tím myslel, že chce být prezidentem.

Druhou výhodou našich komunistů je téměř absolutní disciplína, která panuje uvnitř jejich strany a především v jejích zastupitelských klubech. To je samozřejmě proti jiným stranám nesrovnatelná výhoda.

Budou-li vybírat jen mezi oběma současnými kandidáty na úřad prezidenta, mají komunisté pochopitelně mnoho dobrých důvodů, aby volili Václava Klause. Především ho již jednou volili a ukázalo se, že jsou schopni se současnou hlavou státu najít způsob soužití, který je prospěšný pro obě strany. Václav Klaus byl s jejich pomocí zvolen a komunisté se za doby jeho vlády stali takzvaně "salonfähig", tedy uznávanou a všeobecně akceptovanou politickou stranou. Není to pochopitelně jenom Klausova zásluha, ale rozhodně k tomuto stavu významně přispěl.

Další styčným bodem je stejné pojetí politického soupeření, tedy již zmíněná technologie moci. Václav Klaus a komunisté sice stojí zdánlivě na opačných pólech politického spektra, ale technologie jejich politiky je dost podobná. Na jednu stranu jsou hlasateli velice vyhraněné ideologie, kterou do značné míry polarizují společnost. Na druhé straně jsou v případech, kdy jde o oboustranně výhodnou věc, uzavřít jakékoli dílčí dohody o všem a s každým.

Pokud jde o zahraniční politiku, kde je pozice prezidenta silnější než na domácí scéně, oba je spojuje především jejich nacionalismus a odmítavý postoj k Evropské unii. Václav Klaus také velice kritizuje takzvaný boj za lidská práva, ať již jde o stále ještě komunistickou Čínu či o Putinovské Rusko, k němuž chová ostatně vůbec velmi vřelý vztah. Prezident byl také proti americké invazi do Iráku či proti zásahu NATO v bývalé Jugoslávii.

Jan Švejnar je naproti tomu nevyzkoušený politik, jehož chování se dá během taktických manévrů jen těžko predikovat. Naši čelní političtí matadoři to ostatně přiznávají, když říkají, že je nečitelný. Václav Klause je tedy celkem logicky pro naše komunisty velmi vhodný kandidát.

Komunisté vždy postupují velice racionálně a za každým jejich krokem mimo oficiální ideologii lze najít nějaký konkrétní a hmatatelný profit. Proč tedy najednou předem hlásí, že jim ani jeden z kandidátů nevyhovuje a že tedy podpoří Jana Švejnara, aby se dostal do druhého kola? A že by nejraději nezvolili nikoho a hledali jiného kandidáta pro novou volbu?

Připomeňme, že místopředseda KSČM Dolejš, který s tímto stanoviskem přišel, patří k liberálnějšímu křídlu a čas od času se dostane s představiteli konzervativnějšího křídla do sporu. Ale vzhledem k tomu, že ani předseda Filip, ani nikdo jiný Dolejšův názor nekomentoval, může jít o stanovisko celé komunistické strany.

Lidovci jsou jak známo rozděleni, byť jejich oficiální vedení se nakonec přiklonilo ke Klausovi. Otázkou je, zda a jak nedokončená Čunkova kauza ovlivní hlasování. Sociální demokraté se tváří jednotně, i když vyjednavači ODS údajně hlásí, že mají domluveno již sedm sociálně demokratických hlasů pro Václava Klause. Jestli je to jen bluf nebo se opakuje situace, kdy poradce premiéra Dalík novinářům přiznal, že ODS bude se sociálními demokraty naoko jednat a pak je pošle -slušně řečeno - někam, to se teprve uvidí.

Odpor ODS vůči veřejné volbě by mohl signalizovat, že na sociálně demokratické přeběhlíky spoléhají. Na druhou stranu zastánci Jana Švejnara tvrdí, že zdaleka ne všichni zastupitelé ODS budou v tajné volbě volit Václava Klause. Prý se jich pět až deset může odhodlat volit Švejnara.

Komunisté velmi dobře znají své možnosti a málokdy se pouští do aktivit, který by je poškodily nebo by odhalily jejich slabiny. Iniciativní hledání nového kandidáta by se právě takovou aktivitou mohlo stát. Komunisté těžko mohou přijít s někým, koho by ostatní byli schopni akceptovat. Vidina nového kandidáta je příliš nejistá a na velice praktické a realistické komunisty příliš chimerická.

Nejpravděpodobnější je tedy varianta, že komunisté cítí příležitost a rozhodli se maximálně zvýšit svoji cenu. Vše ostatní by bylo příjemným překvapením, protože by nešlo o obchod. Komunističtí leadři pochopitelně vědí, že profesor ekonomie z USA, bez zkušeností s naší reálnou demokracií, může jen těžko komunistům nabídnout více než Václav Klaus.

Uznávám, že představa politického handlování mezi prvním a třetím kolem prezidentské volby může být pro citlivější povahy poněkud děsivá. Ale tak už to bohužel mezi našimi volenými zástupci chodí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .