Přemíra kulturního obsahu nás odcizuje. Sdílení vkusu je stále těžší, říká antropoložka Heřmanová

Kulturní a sociální antropoložka Marie Heřmanová, která se v poslední době věnuje hlavně výzkumu influencerů a konspiračních teorií, je spoluautorkou publikace Pravidla vkusu. V nové knize se snaží ukázat, že vkus je sociální konstrukt. To, co se nám líbí, se proměňuje v čase a je to závislé na naší sociální skupině.

„To, že se nám něco líbí, je většinou podmíněné tím, v jaké rodině jsme vyrostli, na jakou školu jsme chodili, s jakými lidmi se bavíme. A třeba podle toho, co se nám líbí, se často zařazujeme do nějaké sociální skupiny nebo se naopak vymezujeme vůči jiné,“ popisuje Heřmanová.

Čtěte také

Před 200 lety začali Češi osídlovat Banát. „Kulturní endemit, který jinde na světě nepotkáte,“ říká cestovatel Dokoupil

V dnešní době je poměrně složité určit kdo nebo co ovlivňuje společenský vkus. Dlouhou dobu sociologové pracovali s takzvanou vysokou a nízkou kulturou. Vysoká mohla být třeba návštěva opery, čtení Dostojevského. Nízká naopak sledování televizních seriálů nebo čtení oddechové literatury.

„Zajímavé je, že tohle v dnešní době už tak jednoznačně neplatí. Zhruba od 90. let se prosazuje tzv. teorie kulturní všežravosti, která velmi zjednodušeně říká, že to není jen o tom, co konzumujeme, ale také, jak to konzumujeme,“ komentuje Heřmanová.

Sociologové v USA si už v 90. letech všimli, že přestože jsou lidé příslušníky movitější skupiny s třeba i vyšším kulturním kapitálem, rádi konzumují i nízkou kulturu. Rozdíl mezi sociálními skupinami pak tedy tkvěl hlavně v tom, jak si předmět zájmu vybírají a jak ho interpretují.

Osamělá konzumace kultury

Kvůli tomu, že máme v dnešní době více zdrojů a možností, se prý občas v konzumaci kultury můžeme cítit osaměle.

„Seriály jsou velmi dobrý příklad, protože dřív to skutečně byl ten jeden seriál v České televizi v osm hodin večer a nic jiného nebylo. Dnes je tu tolik služeb, že se kvůli tomu stáváme trochu více osamělí, je složitější ten vkus s někým sdílet, je složitější stát se arbitrem kultury a postihnout, co je teda teď cool a zajímavé, protože se každý díváme na něco jiného,“ říká Heřmanová.

Na druhou stranu streamovací platformy často mohou sbírat data a nabízet na základě toho masově populární seriály. Podle Heřmanové si uživatelé často uvědomují, že pasivně konzumují něco, co jim předkládá algoritmus.

Čtěte také

Covid zrychlil změny ve filmovém byznysu. S nástupem digitálních služeb si lidé více vybírají, na co půjdou do kina

„Ale většina z nás nechce být jen pasivními konzumenty. Většina z nás chce mít minimálně pocit, že si aktivně vybírá, co se jim líbí,“ dodává Heřmanová.

Kulturní scéna je rozrůzněná a může působit roztříštěně. Podle Heřmanové je navíc čím dál méně monokulturních produktů, tedy například seriálů, které znal každý nebo každý minimálně věděl, o co se jedná. Přesto se stále v naší společnosti jednou za čas nějaký objeví.

„Monokulturní fenomén existuje dodneška. Je to třeba Harry Potter, ať už knihy, nebo filmy. Dále třeba seriály typu Hra o trůny. Tipla bych si, že třeba v českém prostředí je to StarDance,“ říká Heřmanová.

Jsme posedlí autenticitou? A jde autenticita proti kvalitě? Čím Heřmanovou fascinuje Taylor Swift? Na tyto i další otázky vám odpoví v pořadu Osobnost Plus. Moderuje Michael Rozsypal.