Před 25 lety - Únor 1991: Vyhnat šíleného býka!

12. únor 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Saddám Husajn

Rozhlasové záznamy z doby první války v Zálivu připomínají hlavně jedno – jak výjimečná byla situace počátku devadesátých let.

Darebák a šílený býk, tak nazvala nejmenovaná opoziční rozhlasová stanice iráckého diktátora Saddáma Husajna těsně před spojeneckou invazí do Kuvajtu v lednu 1990. Kdoví, jestli bylo její vysílání financováno či jinak podporováno Spojenými státy, ale vcelku na tom nesejde.

Informační válka byla samozřejmě součástí boje a skutečnost, že se jednalo o první válečný konflikt takzvaně v přímém přenosu (vzpomeňme na zpravodajství CNN) neznamená, že neexistovalo cosi jako strategická cenzura nebo řízené podávání informací. V každém případě se do zpráv tehdejšího Československého rozhlasu dostal nečekaně emotivní a pro naše ucho dost jadrný výraz. Na Blízkém východě šlo, jak už tolikrát předtím i potom, do tuhého.


Připomeňme základní fakta:
Irák okupoval sousední Kuvajt od srpna 1990 a víc než čtyři měsíce se OSN a převážně západní státy v čele s USA pokoušely odbojného Husajna dostat z Kuvajtu po dobrém. To se nepodařilo. V noci z 16. na 17. ledna 1991 začali spojenci s bombardováním a k pozemní operaci došlo 24. února 1991. Po dalších sto hodinách bojů bylo po všem – Saddámova vojska byla vytlačena a rozprášena.

Irácký ministr zahraničí Tárik Azíz ještě před začátkem války jednal se svým americkým protějškem Jamesem Bakerem a v průběhu bojů se irácký ministr vydal také do Moskvy za Michailem Gorbačovem.

Zvláště z moskevských jednání v polovině února 1991 nepřinesla tehdy média žádný hmatatelný výstup, novináři v Moskvě se dočkali jen strohé nicneříkající tiskovky Gorbačovova mluvčího.

Výsledek operací Pouštní bouře a Pouštní štít se dal předvídat, především technologická převaha Západu byla tehdy skutečně zřejmá. Irák byl ovšem přesto nebezpečným protivníkem – Husajn mimo jiné způsobil ekologickou katastrofu vypouštěním ropy z tankerů v Perském zálivu a zapalováním ropných věží na území Kuvajtu.

Přestože protisaddámovská koalice byla široká (přičemž Írán zachovával neutralitu). Z arabského světa zaznívaly i velmi problematické hlasy ve prospěch Saddáma Husajna. Jeho podporou se netajil předseda OOP Jásir Arafat, který se po celou dobu snažil spojovat odchod iráckých jednotek z Kuvajtu s ústupky Izraele vůči Palestincům (překvapivě Saddáma podpořil například i jihoafrický vůdce Nelson Mandela).

Saddám Husain

V těžké situaci se ocitl Izrael – po značnou část války na něj dopadaly irácké rakety Scud, přičemž nikdo nemohl tušit, zda nesou konvenční nebo třeba chemické hlavice. Většinu těchto útoků se naštěstí podařilo zlikvidovat pomocí amerického protiraketového systému Patriot. Telefonáty tehdejšího rozhlasového zpravodaje v Jeruzalémě Tomáše Kulky svědčí o napjaté, ale disciplinované atmosféře v zemi.

Situace byla delikátní - pokud by se Izrael rozhodl jakkoli opětovat irácký útok, protisaddámovská koalice by nejspíš přišla minimálně o část arabských členů. Proto bylo nutno téměř za každou cenu udržet Izrael v neutrální pozici. To se nakonec podařilo a netřeba pochybovat o tom, že se za to Izrael nikdy oficiálně nedočkal vděku.

Rozhlasové záznamy z doby první války v Zálivu připomínají hlavně jedno – jak výjimečná byla situace počátku devadesátých let. Už to, že OSN všemi stálými členy Rady bezpečnosti odhlasovalo protiirácké rezoluce a trvalo na nich, bylo unikum a nepochybně to bylo způsobeno i situaci Sovětského svazu – východní říše na tom nebyla kdovíjak skvěle a Michail Gorbačov už byl velmi oslaben spory s Borisem Jelcinem i zoufalou hospodářskou situací Sovětského svazu.

George Bush starší se rozhodl „šíleného býka“ zahnat, ale nechal ho dál vládnout

Na rozdíl od dob dřívějších i pozdějších Rusové neměli moc sílu rozehrávat vlastní blízkovýchodní hry jako třeba v současné Sýrii, i když se o to do jisté míry pokoušeli.

Dá se říci, že irácký diktátor si pro vyřešení svých problémů a dluhů skrz okupaci Kuvajtu vybral ne zrovna vhodnou chvíli po pádu komunismu, kdy svět byl ještě sjednocený a v euforii nad tím, že demokracie má a musí vítězit za všech okolností. Což byla chvilková iluze.

Nehledě k tomu, že americký prezident George Bush starší se rozhodl „šíleného býka“ zahnat, ale nechal ho dál vládnout. Zda to bylo dobře či špatně, lze dodnes spekulovat, při vědomí toho, že zcela opačně se zachoval v prezidentské funkci jeho syn George Bush mladší o dvanáct let později.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio