Před 100 lety se narodil Král Šumavy Josef Hasil. Poslechněte si jeho vzpomínky

Dokumenty dokládají, že Státní bezpečnost označovala na počátku 50. let za krále Šumavy převaděče a kurýry Jaroslava Kasku (nar. 1925), Jana Maška (1923–2011) a Josefa Hasila (1924–2019), jemuž jsou věnovány nové Příběhy 20. století.

Čtěte také

Vždycky jsem se modlil k Panně Marii… Vzpomínky Krále Šumavy Josefa Hasila – 2. část

O Josefu Hasilovi, který dostal z komunistického Československa na Západ desítky lidí, byla publikována spousta článků – jeho osudům se systematicky věnovala režisérka Kristina Vlachová, vyšel o něm „životopisný román“ D. J. Žáka, nedávno natočil režisér David Ondříček na základě motivů z Hasilova života televizní sérii.

Náš pořad se opírá o zřejmě poslední interview s Josefem Hasilem, které nedlouho před jeho smrtí pořídila v Chicagu spolupracovnice Paměti národa Marie Štěpánová. V jednom z doprovodných textů charakterizovala Hasila slovy „drobný, pokorný, odvážný a hluboce věřící“. Víra Josefa Hasila (snad) neopustila nikdy, v rozhovoru říká: „Já se vždycky pomodlil před přechodem. Modlil jsem se k Panně Marii a říkal jsem jí, jestli dělám něco špatně, ať mi nepomáhá.“ Za krále Šumavy se nepovažoval: „Ale prosím Vás, to vymysleli estébáci, já jsem prostě Pepík Hasil.“

Sedmé dítě ze samoty

Josef Hasil se narodil 8. února 1924 nedaleko Prachatic, na chudé šumavské samotě Zábrdí č. p. 33 jako sedmé, předposlední dítě. Jeho otec od rodiny brzy odešel, starost o rodinu zůstala na matce Rosalii.

Josef už jako malý pásl za peníze husy a pracoval u sedláků: „Museli jsme jí pomáhat – šli jsme sloužit. Když jsem chtěl jít do měšťanky, tak mě nepustili, protože bych přišel ze školy pozdě a nevykonával bych tu práci, kterou po mně chtěli… Pro matku bylo jistě těžké, že na nás byla sama, ale otec byl opilec a bil ji, tak nám bez něj bylo líp.“ Sourozenci Hasilovi drželi při sobě, pro pozdější Josefův příběh to má značný význam.

Čtěte také

David Jan Žák: Návrat Krále Šumavy. Drama o nepolapitelném šumavském převaděči

Za německé okupace měl být Josef Hasil (mezitím se vyučil bednářem) tzv. totálně nasazen, tedy poslán na nucené práce do říše. Počátkem roku 1944 odešel raději dobrovolně pracovat do Pasova, našel si sám zaměstnání, aby nebyl z úředního příkazu přidělen do některé z bombardovaných průmyslových zón. Pracoval na výkopech, měnil koleje, betonoval zákopy.

Na pár týdnů se dostal do rozbitého Schweinfurtu, kde z trosek vytahoval a čistil cihly, o Vánocích se vrátil domů. V roce 1945 se společně s bratrem přidal k odboji, na sklonku války odzbrojovali německé vojáky, kteří utíkali z protektorátu a kradli ve vsích jízdní kola: „Bratr jim řekl: ,Pojďte si poslechnout rádio!‘ Tak šli k nějakému sedlákovi a tam hlásili, že německá armáda se vzdává. Byli pak ochotní vzdát se Američanům.“

Po válce dostal dvacetiletý Josef Hasil partyzánské osvědčení. Nastoupil na vojnu k pěšímu pluku do Písku, pak se jako odbojář přihlásil ke Sboru národní bezpečnosti (SNB). Absolvoval policejní školu v Protivíně, vyšel jako rotný, později ho povýšili na strážmistra.

Zvonková-Glöckelberg

Hasil se dostal k pohraniční posádce do vesnice Zadní Zvonková (Glöckelberg). Tehdejší atmosféru pustého kraje, těsně u „železné opony“ a po vyhnání německých obyvatel, přibližuje právě příběh vsi: roku 1923 v ní bylo pět hostinců, tři obchody, dvě trafiky, mlýn, hamr, škola, pila, kostel, v roce 1930 měla Zvonková přes 600 obyvatel. Po roce 1948 byla postupně srovnána se zemí.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 utíkali lidé přes hranice na Západ a Josef Hasil patřil k příslušníkům SNB, kteří nechávali uprchlíky projít, občas jim dokonce ukazovali cestu: „Když jste někoho podezřelého viděl, tak jste ho měl chytit. My jsme je nechávali, ani jsme je nekontrolovali.“ Postupně začal uprchlíkům na česko-rakousko-německém trojmezí aktivně pomáhat. V říjnu 1948 požádal Josefa Hasila kamarád, aby odvedl na Západ manžele Fořtovy, jimž hrozilo zatčení, a zdravotní sestru Annu Bezecnou.

Osudná cesta – říjen 1948

Josef Hasil příteli vyhověl, šel s dalším „esenbákem“ Zdeňkem Vyletou: „Já měl ten den službu u útvaru na hranici a na tu službu jsem prostě nenastoupil. Ti lidé si nabrali kufry a nemohli je unést a my, pitomci, jsme jim chtěli pomoct, tak jsme jim ta zavazadla nosili a sami jsme se unavili taky. A byl sníh, to bylo na Šumavě to nejhorší.“

Hasil s Vyletou převedli uprchlíky do Německa, ale postupovali pomalu a cestou zpátky bloudili. Vyleta byl vyčerpaný: „Ten můj kamarád, ten byl tak zbitý, on nebyl zvyklý jako já, já měl tvrdší život.“ 

Čtěte také

Do československých kriminálů přes moskevskou Lubjanku. Příběh kurýra a převaděče Jana Maška, dalšího z „králů Šumavy“

Dvojice narazila na cestě poblíž rakousko-bavorských hranic na německého civilistu: „Byl to financ v civilu a hned se ptal, co tam děláme. My mu říkali, že jsme převedli lidi a jdeme zpátky do Čech. Chtěl, abychom šli s ním, na německou stanici.“

Vyleta nabídku přijal, ale Hasil se chtěl vrátit ke své těhotné dívce Marii Vávrové, s níž plánoval svatbu: „Tak jsem to vzal přes louku nahoru do lesů, zpátky do Čech. Ten chlap mezitím dotáhl Vyletu do baráku, oblékl si uniformu, vzal si flintu a šel chytit mě.“ Financ Hasilovi nadběhl, porvali se, Hasil ho odzbrojil, utekl, ale už se nedokázal vrátit k útvaru. Doklopýtal do Čech, narazil na chalupu, kde požádal o něco k pití – a v teple usnul.

Majitel domu Josefa Hasila udal. Přijeli si pro něj „kolegové“ z SNB, přivázali ho řetězem k posteli, pak už putoval od výslechu k výslechu a od věznice k věznici. U soudu (v němž figuroval i neblaze proslulý prokurátor Karel Vaš) dostal Josef Hasil v roce 1949 devět let odnětí svobody za „úklady proti republice“.

Útěk z dolů

„Na práci nás odvezli napřed do Plzně na Bory a potom do Dolního Jiřetína do dolů, to už jsme měli po soudu,“ vzpomíná Josef Hasil v interview pro Paměť národa.

Spolu s kamarádem-muklem Antonínem Vítkem se rozhodli, že utečou – a útěk se jim podařil. Josef Hasil se s pomocí dobrých lidí a sourozenců dostal do rodného kraje a odtud do západního Německa, kde vstoupil do služeb americké CIC (Counter Intelligence Corps).

Více se dozvíte, když si pustíte Příběhy 20. století. (repríza)