Do československých kriminálů přes moskevskou Lubjanku. Příběh kurýra a převaděče Jana Maška, dalšího z „králů Šumavy“

Nedávno jsme publikovali Příběhy 20. století, věnované slavnému převaděči přes hranice Josefu Hasilovi. Přezdívalo se mu „král Šumavy“ – a v úvodu pořadu zaznělo, že oněch „králů“ bylo víc. Archivní dokumenty dokládají, že Státní bezpečnost tak označovala, na základě informací posbíraných mezi lidmi, také Jaroslava Kasku (1925–2004) a jeho přítele Jana Maška, jehož vzpomínky jsme zaznamenali v roce 2010 ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Čtěte také

Žil tehdy na vesnici poblíž Českých Budějovic, po dlouhých letech se vrátil z exilu, brzy po natáčení bohužel zemřel. Podle údajů ÚSTR přešel Mašek tajně přes hranice do Německa jen v roce 1949 „nejméně osmkrát“. S Jaroslavem Kaskou tvořili stálou dvojici, převedli na Západ více než dvacet uprchlíků před komunistickým režimem.

Začalo to pomocí letcům

Jan Mašek se narodil 30. listopadu 1923 v Českých Budějovicích. Jeho otec stejného jména provozoval pohřební ústav, matka Marie pocházela z mlynářské rodiny z Vodňan. Jan studoval Obchodní akademii, maturoval ve dvaačtyřicátém a o rok později byl nuceně nasazen do říše. Za pár měsíců se vrátil a až do konce války pracoval v letecké továrně.

Čtěte také

V období nacismu se Mašek zřejmě podílel na odboji, s Jaroslavem Kaskou (seznámili se v boxerském oddíle) prý například několikrát přerušili komunikační kabel, který spojoval letiště v Praze a v Českých Budějovicích. Podrobných informací z té doby je pomálu (a ty, které pocházejí z pozdějších vyšetřovacích spisů, nelze považovat za zcela věrohodné).

Po osvobození „odkroutil“ Jan Mašek vojnu, ze služby vyšel jako nižší důstojník (Kaska se mezitím přihlásil k SNB, kde působil asi rok). Mašek se přihlásil na právnickou fakultu, ale studium mu nebylo umožněno (podle některých zdrojů z politických důvodů, podle jiných měl vyhovět prosbě rodičů, kteří potřebovali doma oporu). Po komunistickém převratu byl Jan Mašek starší označen za „vykořisťovatele“, neboť zaměstnával asi třicet lidí.

Už v dubnu 1948 se z Jana Maška stal protikomunistický odbojář: „Sloužil jsem v Českých Budějovicích na letišti, kde jsem se seznámil s řadou československých zahraničních letců. Mezi nimi byli Štefan Dúbrava a Vlastimil Zahradníček. Ti se na mě obrátili krátce po bolševickém puči, protože věděli, že pocházím z Budějovic, a předpokládali, že znám cestu přes hranice.“

Jan Mašek po válce

Vzal si čas na rozmyšlenou a šel se poradit s kamarádem Kaskou a dalšími důvěryhodnými lidmi, k nimž patřil třeba Kaskův strýc Jan Rachač, policista z Prachatic, postavený tehdy mimo službu, znalec vylidněného šumavského pohraničí. Jan Rachač mladíkům osobně pomohl, věděl, na koho se při převádění letců mohou obrátit. Akce se podařila a vznikla tak skupina, kterou vedle těch tří tvořili také Jan (Janoš) Petrovič a Josef Důra.

„Když jsme převedli první lidi, kladli jsme jim na srdce, že je nesmí ani napadnout, aby naše jména prozrazovali na druhé straně,“ vzpomínal Jan Mašek: „Ovšem naše varování nepadlo na úrodnou půdu a za nějaký čas se v kanceláři mých rodičů objevil člověk, který se odvolal na Dúbravu a Zahradníčka, a že prý potřebuje taky převést na druhou stranu. A že má auto DKV, které si můžu nechat jako odměnu.“

Mašek se prý bál, zda nejde o provokaci nebo zda StB muže nesleduje, ale nakonec s přáteli usoudili, že muž je opravdu další letec v nouzi – a ujali se ho. Převedli i několik dalších uprchlíků, mimo jiné předsedu Svazu přátel USA Gustava Zapadla s rodinou nebo operního pěvce Mirko Vrbče. Jak říkal Jan Mašek: „Lidi se začali nabalovat. Zájemců bylo víc a víc.“ Ve stejné době byli s Kaskou v úzkém spojení s lidmi, kteří tiskli protikomunistické letáky (například Stanislav Rataj nebo Josef Macháček).

Ve službách Američanů a Britů

V létě 1948 část odbojářů pozatýkala Státní bezpečnost. Jan Mašek vydržel v Československu ještě pár měsíců a pak se s Jaroslavem Kaskou rozhodli, že raději odejdou na Západ (Kaska dostal avízo, že je na ně vystaven zatykač). Hranice přešli spolu s Petrovičem a jeho manželkou 24. února 1949.

V Německu prošli tehdy běžnou úřední procedurou a byli přemístěni do utečeneckého tábora Lechfeld poblíž Augsburgu: Mašek získal práci zásobovacího úředníka, Kaska dělal v kuchyni. V táboře bylo několik lidí, které předtím převedli „přes čáru“, a na základě jejich doporučení je podle Maškova líčení oslovil muž, který se představil jako Louis – bývalý plukovník československé armády Alois Šeda, spolupracovník americké tajné služby CIC.

Jaroslav Kaska na civilní fotografii z vyšetřovacího spisu

Nabídl Maškovi a Kaskovi, aby dělali tzv. kurýry (v české estébácké terminologii „agenty chodce“), kteří tajně s různými úkoly chodili do Československa. Souhlasili a na první cestu domů se vydali za pár týdnů – na zkoušku, bez konkrétního úkolu, s tím, že mají obstarat co nejvíc informací z průmyslu či armády. Neabsolvovali žádný výcvik, nedostali zbraně, jen pět tisíc korun kapesného. Postupně začali v ČSR budovat zpravodajskou síť.

Přes hranice chodili stále stejnou cestou, pokračovali i v převádění a až na jednu výjimku se nikdy nedostali do střetu s pohraniční stráží. Tou výjimkou byl 17. prosinec 1949 (ve vyšetřovacích protokolech se píše o 16. prosinci), kdy je na československé straně pohraničníci odhalili. Po krátké přestřelce utíkali oba agenti zpátky do Německa a Kaska zřejmě ještě na české straně ztratil nebo odhodil tašku s dokumenty, což Američané vyhodnotili jako selhání a ukončili s nimi spolupráci. Přešli proto k britské tajné službě.

Jako kurýři pracovali až do 17. srpna 1951. Tehdy se museli vydat do Československa jinou cestou, protože tu jejich, vedoucí přes bažiny, začali pohraničníci střežit tak bedlivě, že byla v podstatě neprostupná. Šli tedy přes Rakousko, z Pasova se dostali do Lince, pak do Weitry a odtud do Čech – při zpáteční cestě je v okupační zóně chytili rakouští policisté, respektive sovětští vojáci.

Do Moskvy a pak do Čech pro doživotí

Železná opona

Rusové odvezli Kasku a Jana Maška nejdřív na posádku do Weitry a pak do Badenu u Vídně. Nejdřív je vyslýchali, na tehdejší poměry prý vcelku mírně, ale věc se podle Jana Maška zkomplikovala, když je ruští důstojníci začali považovat za protisovětské špióny spojené s ruskou emigrací – Mašek totiž udělal chybu a na bankovku si napsal telefonní číslo a jméno protisovětského agenta.

Sověti si podezření nenechali vyvrátit a rozhodli se, že oba zatčené muže deportují do Ruska. Naložili je do letadla – prý to byl Douglas z americké válečné pomoci – a na podzim 1951 se oba Češi dostali do nechvalně známé moskevské věznice, do Lubjanky. Poznali ji jenom zevnitř, přivezli je v říjnu za tmy a ihned odvedli do cel v suterénu.

Sovětští vyšetřovatelé se podle Maškových vzpomínek chovali k zadrženým Čechům poměrně slušně. Mašek soudil, že o ně – po dohodě s československou státní bezpečností – v podstatě ztratili zájem a čekali jen na vhodnou chvíli k deportaci. A nijak zvlášť nespěchali, což prý Maškovi a Kaskovi v zásadě vyhovovalo.

Na jaře 1952 se 29letý Jan Mašek dozvěděl, že pojede zpátky do ČSR. Cesta trvala dva týdny a po více než 50 letech na ni černým humorem vzpomínal jako na „turistický výlet po kriminálech Sovětského svazu“ – putoval od věznice k věznici.

Nevíme, jak přesně probíhaly výslechy v Čechách, Jan Mašek se k tomu nechtěl příliš podrobně vracet. Říkal, že nebyl nesnesitelně týrán a že Státní bezpečnost už od něj nepotřebovala téměř nic zjistit, protože měla desítky výpovědí. Souzen byl v dubnu 1954 a dostal doživotí za špionáž a velezradu. Jaroslavu Kaskovi vyměřil Vyšší vojenský soud v Praze stejný trest.

Jan Mašek prošel řadou věznic, byl například držen v Opavě a sedm let pracoval na uranu na lágru Bytíz. Netýkala se ho amnestie v květnu 1960, na svobodu vyšel jako podmínečně propuštěný až v roce 1964.

Jan Mašek v roce 2010

Žil pod dohledem, v archivu je záznam, podle něhož byl od doby věznění (stejně jako Kaska) registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, nevíme však, za jakých okolností se k ní měl zavázat a v jakém byl stavu (v kriminále prodělal vážnou operaci hlavy).

Jak bylo zvykem, komunistický aparát se pomstil na celé Maškově rodině. Jeho matka Marie byla v roce 1950 zatčena a vězněna až do amnestie v roce 1960. Sestra Blanka rovněž skončila ve vězení a byla propuštěna týden před smrtí. Strýc z matčiny strany si odseděl deset let a jeho manželka osm let. Maškova teta s mužem a synem dostali každý deset let. Maškův druhý strýc, plk. Ladislav Nedbal, ve vězení zemřel.

Po sovětské okupaci v osmašedesátém Jan Mašek na nic nečekal a odjel do Rakouska. To už byl ženatý, a když se podařilo z Československa vycestovat i jeho manželce Marii, vystěhovali se do Švýcarska. V emigraci zůstal šumavský převaděč Jan Mašek až do penze – více než deset let po listopadu 1989 se po krátkém pobytu v USA vrátil domů. Žil v Lišově, v manželčině rodišti. Zemřel 26. července 2011.

autor: Adam Drda
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.