Pravice a levice - kam se Zelenými?

Ve francouzské revoluční konstituantě to bylo snadné. Čím víc kdo chtěl zachovat poměry "starého režimu", tím víc byl vpravo. A čím víc tlačil na revoluční pilu, tím víc byl vlevo. Vpravo byli konzervativci, vlevo jakobíni. Ještě v 19. století bylo toto schéma použitelné, i když přibylo další kritérium: vlastnictví výrobních prostředků. Pak se to začalo komplikovat. Vznikla hnutí a strany s totalitním nárokem. Byla to pravice, nebo levice? Bereme-li v úvahu jejich původ, tedy levice. Komunisté jsou jasní, vydělili se z předchozí levice. Totéž ale platí o fašismu i nacismu. Pokládat je dnes za levici se ale jaksi nesluší. Před sto lety měl světodějný význam konflikt uvnitř stávající levice: kominterna proti 2. internacionále. I ten byl vnímán pravo-levou optikou.

Dějiny nám to zkomplikovaly. I společnost se stala složitější. Přibylo problémů i linií střetu. I nadále existují napětí i vzájemně si odporující programy, např. "více" či "méně" státu. Nebo napětí mezi vysoko- a nízkopříjmovými skupinami. Ale je jich ve hře mnoho a už se nedaří vtěsnat je do jednoduchého schématu dvouhodnotové logiky. Proto slýcháme, že je překonané. Naproti tomu slýcháme ujištění, že překonané vůbec není. V takovém případě je ale pojmům "vpravo" a "vlevo" podsouván morální rozměr podle toho, o jaký politický konflikt zrovna jde a na jaké straně posuzovatel stojí.

Zdá se tedy, že význam obou pojmů je situační - podle momentální polarizace v té které zemi. V USA jsou republikáni vpravo a demokraté vlevo. V západní Evropě jsou vlevo socialisté a vpravo konzervativci. Liberálové jsou někde vpravo, např. v Německu, zatímco v Itálii a Španělsku jsou vlevo. Nebo snad ne? - Inu, je to těžké. Nejméně pochybíme, budeme-li za levicové či pravicové pokládat ty strany, které si samy tak říkají. U nás je pravicí ODS, i když jsou mezi ní a pravicovými stranami jinde značné rozdíly. A levicí je ČSSD a KSČM, i když mezi ní a levicí jinde jsou také značné rozdíly. Ale "tak je to v kraji zvykem."

Uvažovat o tom, kam patří naši Zelení, je záležitostí teoretickou, lépe řečeno doktrinářskou. Asi jako kdyby se objevil neznámý organismus a zoologové se přeli, zda patří mezi řasy nebo sinice. Horké téma Zelených, ohroženost životního prostředí, není samo o sobě ani pravé, ani levé. Budou-li tlačit lidi, aby netopili uhlím, bude to pravicové, anebo levicové? A jaké to bude, když budou chtít přistřihnout křídla elektrárenské nebo betonářské lobby? Reálná otázka zní, zda se Bursík přidá k Paroubkovi nebo k Topolánkovi.

Může se zdát, že svým přístupem opomíjím cenný nástroj poznání, jímž je analýza, komparace, klasifikace, verifikace, falzifikace. Tedy teoretickou práci intelektu, která umožňuje rozumět a předvídat. Jenže naše politika, její elity, média a pod jejich vlivem i veřejnost, se bez ní zatím obejdou. Česká politika je zájmová, silová, poziční, vůči veřejnosti manipulativní. A hodnota, na niž se nejvíc soustřeďuje, je současný i budoucí obsah peněženky, případně výše konta. To je řeč, jíž rozumíme všichni bez výjimky. Uvidíme, zda to Zelení změní. Zda se přidají k ODS nebo k ČSSD, bude zajímavé. Důležité to bude pro ně. Zda i pro ostatní, to zatím nevím.