Prach z výbuchů supernov na dně moře
Australští vědci analyzovali vzorky starých nánosů na dně moře a v zemské kůře a zjistili, že obsah plutonia a uranu v nich je mnohem nižší, než by plynulo z dosavadních modelů výbuchů supernov.
Výbuchy supernov jsou zdrojem většiny těžších prvků ve vesmíru. Během života hvězd se lehké prvky jako vodík a hélium postupně mění prostřednictvím termonukleárních reakcí na prvky těžší. Hvězdy mnohokrát hmotnější než Slunce na konci svého života vybuchnou jako supernovy a jejich obálky s obsahem těžších prvků, mj. důležitých pro vznik a vývoj života, se pak rozptýlí do širokého okolí. Tímto způsobem se těžší prvky jako jsou uhlík, kyslík, draslík, dusík, síra, fosfor, jód, argon a železo, ale i olovo, stříbro a zlato dostaly do mezihvězdného prostoru a také do zárodečného oblaku, ze kterého vznikla naše Sluneční soustava, včetně naší Země.
Nicméně supernovy v našem galaktickém okolí vybuchovaly i nadále a stopy těchto výbuchů ve vrstvách materiálu na Zemi můžeme identifikovat také podle obsahu některých nejtěžších prvků, jako jsou plutonium 244, thorium a uran. Ty ovšem vznikají až při samotných výbuších supernov. Plutonium 244 má poločas rozpadu asi 81 milionů let, tedy jeho zásoba, kterou případně dostala naše Země do vínku při svém vzniku před 4,6 miliardami let, se už musela dávno rozpadnout. Dnes nacházené plutonium 244 proto musí pocházet z mnohem novějších nánosů, které vznikly po výbuších supernov, jež se odehrály během několika posledních stovek milionů let.
Tým australského jaderného fyzika doktora Antona Wallnera z Výzkumné školy fyzikálně-inženýrské (Research School of Physics and Engineering) zkoumal právě takové nánosy mimozemského prachu, spočívajícího na mořském dně nebo vyskytujícího se v zemské kůře a pocházejícího z relativně nedávné doby cca 25 milionů let. Příslušné vrstvy mají tloušťku asi 10 centimetrů. Analyzované hlubokomořské sedimenty přitom pocházely z velmi stabilní oblasti na dně Tichého oceánu. Nalezené zastoupení plutonia a uranu v nich však bylo výrazně nižší, než by plynulo z dosavadních modelů výbuchů supernov v galaktickém okolí Slunce. Například obsah plutonia byl asi 100krát menší, než vědci očekávali. Z toho podle doktora Wallnera plyne, že těžké radioaktivní prvky pravděpodobně nevznikají při standardních výbuších supernov, ale spíše jen při speciálních a mnohem méně častých variantách explozí, jako je třeba vzájemná srážka dvou neutronových hvězd.
Zdroje: Phys.Org, Australian National University, The Science Times, LiveScience
