Pozor na ústavu

Jenže teď je všechno, co se podařilo během deseti let vytvořit, vážně ohroženo. Možná se to na první pohled nezdá, ale je to tak. Důvodem jsou povrchní politické spory mezi prezidentem a Senátem o jmenování nových soudců, přitom každý jednotlivý konflikt škodí. Trochu podivná jsou i jména nových soudců.

U Ústavního soudu je důležitá právě jeho vznešenost. Myslí se tím především fakt, že soudci jsou nezávislí na každodenních záležitostech veřejné moci. To je něco úplné jiného, než jsme zvyklí u politiků. Ti musí hájit svou moc, prosazovat různé zájmy, předcházet si voliče. Činnost stranických politiků je tak silně závislá na okamžité situaci. Málokdy hledí dopředu jinak, než že zvažují dalších pár tahů na šachovnici politického vlivu.

Vývoj politické scény je proto živelný a jde cestou, kterou většina jeho aktérů nekontroluje. Pokud převládá mezi koaličními i opozičními politiky dobrá vůle a snaha prospět veřejnosti, rizika jsou menší, než kdyby politici hleděli jen na vlastní prospěch. Nějaké nebezpečí z postupu mocných ale existuje v každém případě. A je to nebezpečí, kterým jsou ohrožena křehká pravidla demokracie.

Proto, a zrovna dnes je nutné to připomínat, proto existuje Ústavní soud, aby dohlížel, jestli pravidlům a principům demokracie nic nehrozí. Soudci musí mít odstup a ze svého odstupu a klidu sledovat jestli někdo neporušuje základní lidská práva a jestli někdo nepřekračuje pravidla o dělbě moci. To je výklad jednoho z prvních soudců Vojtěch Cepla a opírá se o nejlepší tradice amerického ústavního systému.

Ústavní soudci nejsou snad někde daleko ve skleněném zámku, ze kterého ani nejde pochopit, co se kde odehrává, musí být v centru dění, ale nesmí se ho účastnit, aby ho mohli hodnotit. Tento obtížný úkol, zdá se, první generace ústavních soudců zvládla. Mohlo to být, že začínal ještě s porevolučním zápalem a nadšením pro obnovenou demokracii. Také šlo o vzdělané experty, přitom značná část z nich obstála v konfliktu s komunistickou mocí. Dnes se paradoxně hledají jejich nástupci obtížněji.

Dříve to bylo snadnější také z toho důvodu, že první Ústavní soud mohl jmenovat samotný prezident, navíc to byl tehdy všeobecně uctívaný Václav Havel. Jenomže dnes je na Hradě Václav Klaus, který logicky musí mít problémy se Senátem, kde dominují zástupci někdejší protiklausovské čtyřkoalice. Věřme, že prezident i Senát chtějí doplnit Ústavní soud s plnou odpovědností, ale už teď je jisté, že se jim komunikace nedaří. A co hůř, prezentací drobných konfliktů se snaží získat politické body.

Ono to nějak dopadne, tak jako všechno v Česku. Jenže z dlouhodobého pohledu se tím zpochybní nezávislost a nestrannost Ústavního soudu. Byl přece předmětem běžných politických sporů. Něco jako rada Fondu národního majetku.

Riziko je o to větší, že při diskusích o nových členech Ústavního soudu, nedokáží politici vystoupit ze svého ghetta. Nakonec se dosud dohodli pouze na třech nových soudcích. A všichni to jsou dosavadní politici. Vypadá to, že senátoři a prezident přejí trafiku jen sobě rovným, tedy bývalým členům Parlamentu a ministrům. Což není dobře, protože bývalí politici budou mocenským šachům přihlížet s větších pochopením, než se na ústavní soudce sluší. Přednost by měli spíše dostat právníci, kteří mají praxi u běžných soudů. Hlídat jak se dodržují zákony, byť ne ty ústavní, tam mají v popisu práce.

Řečeno s novinářskou zkratkou. Ústavní soud je ohrožen zvenku i zevnitř. Svými novými členy i tím, jak se o nich diskutuje v politice. Přímo snad žádná katastrofa nehrozí, připomínat rizika v případě Ústavního soudu je ale nutné, i kdyby byla velmi malá. Jinak totiž společnost ztratí cit, co je v tomto výjimečném případě správné. A přece jde o to, aby Ústava vymezovala veřejný prostor této země. Není to žádná maličkost.