Potomek nigerijského náčelníka se narodil v Bruntále. Ze dne na den jsem živil 8 afrických sourozenců, říká Ubam

Obonete Ubam
Obonete Ubam

Otec pocházel z Nigérie, máma z Česka. Za přínos k rozvoji nigerijského kmene Annang dostal šlechtický titul a je i kmenovým náčelníkem. Obonete S. Ubam svůj netradiční příběh popsal v autobiografické knize Sedm let v Africe.

Muzikant, bohém a disident z Nigérie

01092839.jpeg

Fela Kuti 12. a 19. října. Ve dvou sobotních Čajovnách se setkáme s hudbou a životními osudy tvůrce afro popu, který svůj život zasvětil boji za svobodu.

Svého afrického tátu viděl poprvé až v nějakých 14 letech. Socialistickému státu ani na konci 70. let dvakrát „nevonělo“, že by československá občanka měla mít zákonitého manžela z bývalé britské kolonie, tedy ze Západu.

„Taky to byl Afričan a politický problém maskoval rasový rozměr svazku mých rodičů. Podle tehdejších státních orgánů ten vztah prostě nebyl v pořádku, a tak musel skončit,“ vzpomíná Obonete S. Ubam.

To „S.“ si do svého jména přidal sám. „Je to jméno táty Sunday. V Nigérii se to vyslovuje Sony… Tátu bavilo vymýšlet jména svých dětí. Takže všech osm afrických sourozenců je má složená z několika annangských slov.“ Konkrétně jméno Obonete vzniklo spojením slov předek a otec, takže v překladu je to „otec mého předka“.

Strýc měl 98 dětí

Když do Nigérie přiletěl poprvé, tak se až na letišti dozvěděl, že není jedináček a že táta měl další manželky. Jeden z Ubamových strýců měl mít pro Evropana neuvěřitelných 42 zákonitých manželek, se kterými zplodil 98 potomků.

Veronika Tomanová: Nigérie

02548370.jpeg

Nedělní cestovatelský a outdoorový magazín vás tentokrát zavedl do Nigérie. Podělili jsme se s vámi o nadšení, které vzbudila ve Veronice Tomanové. Po této velké neklidné zemi cestovala a teď se jí věnuje blogem, přednáškami, besedami i jinak...

„Osobně jsem ho už nepoznal, ale v jednom městě založil dokonce vlastní církev, ve které se prohlásil zjevením Krista. Asi by se to tady dalo označit za nějakou sektu.“

Taky až v Africe zjistil, že má 95letého dědečka, který se dožil 113 let. „Bohužel, nemluvil anglicky a já s ním tehdy ještě nebyl schopný přímé komunikace, takže nám někdo musel překládat. Asi i proto se mi k němu nepodařilo úplně proniknout.“

Byl to vitální, vysoký a velmi štíhlý muž, který denně jezdil na kole na trh. „Naučil nás děti dělat malé, tradiční luky, nebo už vím, jak se zabrušují šípy… Byl pro mne ztělesněním všeho, co malý kluk čeká od afrického dědečka.“ Pak se mu změnil život. Otec tragicky zahynul a podle kmenových zvyků jeho roli přebral Obonete, jako nejstarší syn.

Když otec zemřel...

„Tehdy se rodina i firma začala rozpadat. Musel jsem se do Nigérie odstěhovat, převzít podnikání, což byla správa nemovitostí, všechny uživit a podporovat vzdělání mladších sourozenců… Mým úkolem bylo vytvořit můstek mezi traumatem rodiny z tátovy smrti a dobou, kdy budou sourozenci natolik dospělí, aby se dokázali postarat o sebe i o firmu. Jinými slovy: rozděl a panuj.“

Africký Hlas Nigérie si naladíte digitálně také v Evropě, dokazuje slovenský lovec

02548371.jpeg

Výkonný 250 kilowattový vysílač kromě černého kontinentu obhospodaří signálem i další kouty světa. Zájemce potřebuje pro poslech přijímač s podporou standardu DRM.

Nejdřív se pokoušel problémy řešit domluvou, ale čekalo se, že bude vůdce. „Jako takový alfa samec. Byl jsem nucen dělat spoustu hluku, bouchat do stolu a sjednávat si respekt stůj co stůj. Nejvyšší forma respektu je strach, takže jsem nějakou dobu opravdu musel budit strach, abych dosáhl všeho, co jsem chtěl,“ popisuje. Nebylo to zadarmo a podepsalo se to i na jeho zdraví.

Stres, nemoci všude okolo, nedostatek spánku a pocit ohrožení pak v Obonetovi Ubamovi vyvolaly akutní zhroucení, ne nepodobné tropickému šílenství. Polonahý pobíhal po nádvoří a pěkně peprně (a česky) nadával.

„Tehdy se mi lepila smůla na paty, a když si k tomu přidáte 48stupňové vedro na sluníčku, 5,5 tisíce kilometrů daleko od míst, která máte rádi a kde jsou všichni ti, co by vám poradili… tak si říkáte, proč tady vůbec jsem, a propadnete zoufalství a beznaději. Asi to byl jeden z nejtěžších okamžiků mého života vůbec,“ vzpomíná.  

Miloval jsem kapelu Orlík

V Africe mu jeho světlá pleť, v kombinaci se ctihodným jménem po otci, který byl nejen kmenovým králem, ale i generálem policie, otevírala dveře. Co ale v Česku? „Čas od času jsem musel překousnout docela nepříjemné věci, ale když mi teď vyšla kniha, tak mi přišly stovky gratulací přímo z rodného Bruntálu. Dnes si beru za čest, že mohu Bruntálu dělat čest,“ odpovídá slovní hříčkou.

„Gaučový rasismus nikdy nezmizel.“ S historikem Ondřejem Danielem o proměnách české nesnášenlivosti

Extremisté se sešli na pražském Můstku

Devadesátá léta v Česku nebyla jen dobou bezstarostných parties a kulturního boomu, ale taky obdobím výrazné vlny násilí, desítek rasových vražd a zločinů z nenávisti. Je dnes situace lepší, nebo můžeme čekat návrat násilí? Nejen proměny české neonacistické scény popisuje v rozhovoru historik Ondřej Daniel.  

Jako dospívající mladík miloval hudbu už neexistující kapely Orlík, která se profilovala jako skinheadská a hrála hudební styl Oi! (streetpunk  s vlasteneckými prvky). „Fanouškem Orlíku byli tehdy všichni. Čechy Čechům jsem zrovna nekřičel, ale nějak mě to k nim hudebně přitáhlo,“ vzpomíná na kapelu, která byla na svém vrcholu na přelomu 80. a 90. let a nakonec zanikla (1991).

Tehdy prý začal i víc přemýšlet nad netolerancí české společnosti, a tak s několika přáteli založili Ligu etnických menšin. „Bížil se náš vstup do EU a vláda spustila velkou mediální kampaň. Dnes mám pocit, že to k něčemu bylo… protože teď se společnost víc štěpí a jsou slyšet hlasy s rasistickým podtextem. Před deseti lety by je všichni odsoudili.“

Je Obonete Ubam víc Čech, nebo Afričan? „Tak ze 70 % mám evropské vystupování a kulturu, ale základní instinkty a temperament mám určitě africký. Stejně jako jistou ležérnost, protože na domluvené schůzky občas dorazím i o hodiny později. Nigerijská mentalita je velmi otevřená, ale jsou to taky dravci. Za svým si jdou velmi tvrdě,“ odpovídá.

Jak se Obonete S. Ubam stal prvním afročeským vojákem naší armády a pak i poradcem ministra? Proč teď žije ve Španělsku? Poslechněte si v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptala se Jana Klusáková.

Spustit audio
autoři: Jana Klusáková, Věra Luptáková|zdroj: Český rozhlas

Související