Potíž s pravdou

Předně říká, že se opil až poté, co došlo k nehodě, aby zvládl stres. Nehodu pak prý nezpůsobila jeho indispozice, ale selhání brzd, které si nedovede vysvětlit. K výtce nadřízených, že dopoledne bez dovolení opustil práci, pak doktor uvádí, že vyšel vstříc prosbě staniční sestry, která potřebovala pomoc s přesunem nemocného muže na vozíku. Co si teď o všem myslet? Pokud doktor neodešel z práce, neřídil opilý, havárii způsobila technická závada vozidla a navíc se jedná o člověka, který míní rodičům nabídnout odškodnění a dítěti dlouhodobě a třeba i doživotně pomáhat, pak asi nebylo od nemocnice správné dát mu výpověď. Navíc když vedení říká, že u něj v minulosti problémy s alkoholem nezaznamenalo.

Je zde ovšem i možnost, že lékař prostě neříká pravdu. Nemusí být přitom notorickým lhářem. Může se jednat o pragmatika, který minimalizuje škodu. O lidi, kteří mají vztah k pravdě řekněme vlažný a říkají to, co jim připadá v dané situaci pro ně výhodné, není nouze. Vzpomeňme například usvědčené úvěrové podvodníky, kteří tvrdili u soudu, že se jim pouze nedařilo v podnikání. Anebo příběhy, kdy se lidem veřejně známým neprokázaly různé nepravosti, protože se zkrátka nepřiznali a advokáti odvedli dobrou práci. Nehoda v nemocnici se bude šetřit, lékaři se provinění prokáže, anebo neprokáže. A bude-li mu kromě vážného ublížení dítěti prokázána i lež, prostě si řekne "tušil jsem, že to neprojde, ale alespoň jsem to zkusil". Ach jo.