Postup české vlády při řešení irácké krize

V postoji, který Česká republika zaujala středečním prohlášením své vlády k vojenské pomoci Turecku se ovšem projevila konkrétní historická zkušenost, která tu vedla až k podstatně rozumnějšímu stanovisku, než jaké zaujaly některé velmoci, konkrétně Německo a Francie.

Česká republika totiž zjevně chce mít záruky, že vojenská pomoc Severoatlantické aliance přijde, pokud o ní někdo, třeba někdy v budoucnu i Česká republika, požádá. Právě tyto záruky byly nejčastěji spojovány s kladným příjímáním členství v této alianci. Čeští politikové to ostatně vyjádřili dostatečně srozumitelně. Premiér Vladimír Špidla řekl po zasedání vlády, že Turecko vždycky bylo pevnou součástí Severoatlantické aliance, významným článkem mezinárodní stability a solidaritu členských zemí si zaslouží. Zároveň zcela otevřeně řekl, že český postoj je tedy nesouhlasný s tím, že Francie, Německo a Belgie zablokovaly takzvanou tichou proceduru, která by vedla k podpoře Turecka v okamžiku, kdy podalo svou žádost.

Ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda hovořil v podobném duchu na své návštěvě Paříže. Každý členský stát má podle něj právo na to, aby požádal spojence o spuštění procedury příprav preventivních opatření, pokud se cítí ohrožen a má dostat pozitivní odpověď, byť se může diskutovat o míře spuštění tohoto procesu.

Postoj Francie, Německa a Belgie není jistě zradou na aliančním partnerovi - Turecku. Tyto země prostě odmítají vojenský zásah v Iráku a obávají se, že příprava pomoci v Turecku by mohla být interpretována i jako příprava na válku proti Iráku samou. A tu se snaží odvrátit. Faktem ale je, že to přináší významné historické reminiscence.

Také před druhou světovou válkou se některé velmoci pokoušely odvrátit válku, která byla v jejich zemích velmi nepopulární. Konaly se proti ní četné mírové manifestace, ne nepodobné současným protestům proti válce v Iráku. Podobně jako dnes i tehdy je organizovaly levicové síly, napojené tehdy především na silné mezinárodní komunistické hnutí. Vrcholem mírové politiky velmocí byla pak dohoda s nacistickým Německem, zastupovaným tehdy diktátorem Hitlerem, která mimo jiné zrušila tehdejší Československo v jeho dosavadních hranicích. Signatáři dohody byli doma vítáni ovacemi jako mírotvůrci. Jak to nakonec dopadlo je všeobecně známo.

Samozřejmě současná situace kolem Iráku je podstatně jiná, než byla situace Hitlerova Německa, avšak stejná zůstává snaha porazit diktátora mírnými neválečnými prostředky. Je samozřejmě otázka, zda-li by za aktuální situace tento postup opravdu nepřinesl lepší výsledky, ale historické paralely se zažehnat nedají a ovlivňují postoje zejména postkomunistických zemí včetně České republiky, které jsou pak více proamerické než postoje jiných evropských států.

Postkomunistické země si totiž uvědomují dobře, že to jsou právě jednotné a vojensky silné Spojené státy, které jim mohou poskytnout lepší ochranu bezpečnosti, než vojensky slabá a rozhádaná Evropa. Na druhé straně je samozřejmě možné pochopit i postoj Francie a Německa. Tyto země ostatně mají jiné historické zkušenosti a nejen to, jako velmoci se přece jen musejí ohlížet na jiné aspekty situace, než malé postkomunistické státy.

Ty ostatně slovní podpora Spojených států zase tolik nemusí stát. Česká republika maximálně uvažuje o zapůjčení své protichemické jednotky a Maďarsko, další signatář dopisu osmi se vyjádřilo ústy svého ministra obrany, že svůj závazek vůči boji s mezinárodním terorismem splnilo už tím, že poskytlo své území k výcviku Iráčanů, kteří mohou být nasazeni v případné operaci. Takže to nejpodstatnější, co mohou malé postkomunistické země Spojeným státům nabídnout, je právě morální podpora proti skeptikům.

Jak ale připomněli někteří evropští politikové, kteří se připravují na řešení vzájemného konfliktu ohledně Iráku, vlády kandidátských zemí Evropské unie také nejsou ve zcela jednoznačném postavení. Jejich proamerická rétorika se často nesetkává s velkým pochopením doma a to se týká i České republiky. Ostatně podpis pod dopisem osmi, podporujícím Spojené státy, připojil za Českou republiku prezident Václav Havel, nikoliv předseda vlády jako v případě Polska a Maďarska.

Debata vedená na toto téma v českém Parlamentu byla nejednoznačná. Nakonec bylo přijato šalamounské rozhodnutí v tom smyslu, že Česká republika se zapojí do případné vojenské operace proti Iráku, jen pokud bude tato akce mít mandát Rady bezpečnosti. Čeští chemikové se bez tohoto mandátu zapojí do operace jen tehdy, pokud budou užity zbraně hromadného ničení a budou tedy ohroženy lidské životy. To ovšem znamená, že čeští chemikové se do války vložit prostě mohou, protože když v ní tyto zbraně užity nemohou, nebudou se muset zapojit ani s mandátem.

A do toho všeho se v Praze připravují demonstrace proti zásahu v Iráku, které jsou zjevně mezinárodně koordinovány s jinými takovými manifestacemi po světě.

Česká vláda, stejně jako všechny vlády, to tedy nemá lehké a neulehčila jí to ani historická zkušenost, která vedla její rozhodnutí při středečním poměrně rozumném rozhodování.