Porodník Karel Steinbach byl členem pražské smetánky. Přátelil se s Peroutkou, večeřel s Masarykem
Mnohé významné osobnosti kulturního života první republiky vzpomínají na pražského lékaře, porodníka Karla Steinbacha. Byl to člověk, ukotvený v hodnotách naší meziválečné demokracie, zažil dva exily, v tom druhém také v požehnaném věku zemřel před třiceti lety – na Silvestra 1990.
Není to málo, když o někom řekneme, že to byl opravdu dobrý kamarád? Má ještě to slovo dnes význam? Napadá mě to, když se zamýšlím nad bezmála stoletým životem lékaře Karla Steinbacha (1894-1990).
Coby medika jej zastihla první světová válka, která rodáka z Příbramska zavedla až do Albánie.
V pamětech barvitě popsal, jak pomáhal na albánském venkově u porodu a několik dní žil v obavách, zda slabá rodička přežije; čekal, že v rámci krevní msty ho přijde manžel rodičky zabít.
Formativním zážitkem byl pro Steinbacha návrat prezidenta Masaryka do Prahy v prosinci 1918. „Odsloužil“ si ho coby poručík armády na rampě u Národního muzea, kolem které prezident projížděl. Pro Steinbacha to byla událost, k níž se mnohokrát vracel.
Byl člověkem, kterému první republika umožnila kariérní i společenský vzestup, v dřívějších nebo pozdějších dobách nepředstavitelný. Po studiích si otevřel vlastní gynekologickou a porodnickou praxi a jeho etablování pomohlo přátelství ze školní lavice: Steinbach totiž na vinohradské reálce sedával společně s Ferdinandem Peroutkou; byl také po celý Peroutkův život jedním z nemnoha, kteří mu tykali.
Masarykova první otázka
Steinbach se stal vyhledávaným porodníkem pražské smetánky. Prolistujete-li vzpomínky ředitele koncernu Lidových novin Julia Firta, dočtete se o pražské stolní společnosti, „táflrundě“, scházející se ve Společenském klubu na Příkopech.
Kromě Steinbacha, Firta a Peroutky tam patřili lidé jako Karel Poláček, Hugo Haas, Jan Stránský, Olga Scheinpflugová a někteří další. Peroutka později o této společnosti napsal, že byla „školou lehkého životního stylu“ – řeč je zkrátka o lidech, kteří si něco podobného mohli dovolit.
Máloco ilustruje tehdejší dobu tak úsměvně, jako Steinbachův „útěk“ do exilu na začátku války na jaře 1939. Vlakem přes Německo do Nizozemí a lodí do Londýna, kde po příjezdu volal Jana Masaryka a chtěl se dát do služeb odboje. Podle Steinbachových vzpomínek Masarykova první otázka byla, zda má s sebou smoking. „Když jsem řekl, že ano, udal mi čas, kdy pro mne pošle vůz, a že s ním pojedu na večeři,“ napsal Steinbach.
Exilem to skončilo i po únoru 1948, Steinbach byl potom dlouhá léta lékařem v americké armádě a zároveň dál provozoval privátní praxi. Stejně jako ve staré vlasti byl i v USA přítelem a pomocníkem, na kterého vzpomínají mnozí exulanti. Nejeden z nich u něj přespával, dočkal se rady nebo pomoci.
Připomenout Steinbacha jako nezapomenutelného kamaráda by měl i historik Eduard Burget ve svátečně laděném vydání pořadu Portréty.
