Pop-idol

Přitažlivost Superstar nepochybně spočívala i v tom, že místo zavedených a protežovaných hudebních celebrit se na obrazovce objevily i talenty z ulice. Tím se navozuje pocit jakéhosi zadostiučinění, iluze spravedlnosti a rovnosti šancí. Amatéři jsou zahrnuti péčí specialistů, kteří jim vedle rad, jak naložit s hlasem, svěřují i know-how, jak se oblékat, česat, pohybovat či vystupovat. Scénář seriálu, ve kterém nic není ponecháno náhodě, předpokládá, že se ze škaredého kachňátka stane v přímém televizním přenosu labuť, respektive že se zrodí pop-idol, který rozšíří řadu těch stávajících. Po soutěžících se proto chce, aby si osvojili hvězdné manýry.

Co ale scénář této lidové zábavy neumí zcela ovlivnit, je vkus diváků. Ti naši, zdá se, upřednostňují soutěžící, kteří pro hvězdné manýry nemají buňky. Vypadá to, že hledají opak toho, co musí strpět v estrádách. Tak se stalo, že z tisíců adeptů na pop-idol nakonec vzešel jako vítěz zpěvák, který od začátku do konce zůstal sám sebou. Vítězství Vlastimila Horvátha se podle bookmakera jedné sázkové kanceláře dalo předvídat proto, že "dobře zpívá a působí jako upřímný a solidní člověk". Vtip je v tom, že právě tyto vlastnosti většině zpěváků, předváděných v televizi, chybí. Pop-idolem se tak v Česku stal romský mladík, jinak skladník, který řekl, že si váží toho, že má práci. Navíc slušně zpívá.