Pomůžeme vám psychologicky i ekonomicky,

Realita je totiž taková, že i když americká ministryně zahraničí mluví o tom, jak nepřípustná je pro Spojené státy ruská politika takzvaných sfér vlivu, ve skutečnosti ji Američané, a to nejen v případě Gruzie, tiše respektují. Tedy – podobně jako jinde v postsovětském prostoru již neusilují o přímý politický vliv na pohrobky Sovětského Svazu, ale snaží se prosadit spíše ekonomickou pomocí, která jim v budoucnu získá a mezi lidmi skutečně už také získává sympatie.

Americká hospodářská pomoc je v dnešní Gruzii vidět na každém kroku – počínaje zbrusu novou americkou výzbrojí a výstrojí nedávno zdecimované gruzínské armády, přes budování nouzových vesniček pro uprchlíky z Abcházie a Jižní Osetie, až po výstavbu dálnice z Tbilisi na západ země.

Tato pomoc je v tuto chvíli naprosto nezbytná, protože gruzínská ekonomika v současné době prakticky neexistuje. Jediné významné příjmy státní pokladně přinášejí tranzitní poplatky za provoz strategického plynovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan. Vůbec nefungují někdejší podniky všesvazového významu, protože jejich odbytištěm byl výhradně sovětský prostor. Země se navíc potýká se čtyřicetiprocentní nezaměstnaností, z níž prozatím není úniku.

Jak se ale zdá, nejen Gruzie, ale i Rusko si v poslední době uvědomují, že současný stav hlubokého nepřátelství neprospívá nikomu. Objevují se proto první známky toho, že vztahy mezi Moskvou a Tbilisi by se právě v době, kdy si připomínáme druhé výročí bleskové rusko-gruzínské války ze srpna 2008, přece jen mohly zlepšit. Dokonce i Michail Saakašvili v nedávém projevu na schůzce bezpečnostní rady státu zdůraznil, že je pro dialog s Moskvou a že jeho země si neklade žádné předběžné podmínky. Opakovaně ovšem znovu požadoval, aby kromě návratu uprchlíků, vypuzených ozbrojeným konfliktem, byla Gruzie v rámci rozhovorů uznána jako "jednotný, svrchovaný a nezávislý stát". Je to postoj, u nějž gruzínský prezident jednoduše setrvat musí. Když se dostával k moci, sám se pasoval na nového sjednotitele země, potýkající se už skoro dvacet let s abcházským a jihoosetským separatismem, který po zmíněné bleskové válce dostal sice jednostranný, ale přece jen státoprávní rámec.

Když se ovšem v Tbilisi i jinde dáte do řeči s normálně uvažujícími Gruzínci, dovíte se, že bitva o Cchinvali a celé jihoosetské území, započatá v noci ze 7. na 8. srpna 2008, byla hloupou a neodpustitelnou prezidentovou chybou a že Abcházie a Jižní Osetie jsou pro Gruzii nenávratně ztraceny. Gruzínci si zkrátka na územní ztrátu už zvykli – tím spíš, že de facto je mnohem staršího data než ony dva právě uplynulé roky.

Ruský ministr zahraničí ve velkém rozhovoru pro televizní stanici Mir, orientovanou právě na postsovětské republiky, minulou středu prohlásil, že Rusko je připraveno obnovit letecké spojení s Gruzií a je ochotno i k lecčemu jinému, co by znamenalo obnovu uměle přerušených styků – za předpokladu, že o to projeví zájem i gruzínská strana. Jedním dechem však dodal, že Michail Saakašvili není reprezentantem gruzínského národa a že je pouhou politickou anomálií. Což je postup, jaký Rusko uplatňovalo už vůči Viktoru Juščenkovi a který dnes začíná uplatňovat i v případě Alexandra Lukašenka. Jako by tak Gruzíncům naznačovalo: Dokud bude v čele vaší země stát Saakašvili, naše vztahy se nezlepší.

To pro dnešní Gruzii není dobrý signál. Ruská blokáda hranic této zakavkazské země gruzínské problémy jen prohlubuje a tento stav bude žel bohu ještě nějaký čas trvat – minimálně do chvíle, kdy Saakašvili z honosného prezidentského paláce ve Tbilisi, který nedávno dal sám zbudovat, nakonec odejde.

A ještě malá poznámka na závěr: Ten, kdo si myslí, že dejme tomu nové ruské plynovody Severní a Jižní proud nemohou být nástrojem zahraničněpolitického tlaku Moskvy, měl by se do dnešní Gruzie podívat. Možná by tam ledacos pochopil.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.