Polsko, nová evropská mocnost

Jinými slovy, zatímco my se po odchodu Václava Havla zase uzavíráme, Polsko se rychle otevřelo, převzalo iniciativu a stalo se důležitým hráčem celosvětové politiky. V Iráku díky svému jasnému postoji, do války poslalo 200 výsadkářů, bude spravovat vlastní sektor. Samozřejmě, Polsko k tomu má i předpoklady. Je jich padesát milionů, z toho deset milionů žije ve Spojených státech a leží na strategicky důležitém místě.

My sice tyto výhody nemáme, ale mohli jsme Polsku účinně sekundovat, vytvořit jistou protiváhu novému spojenectví Francie a Německa. Mohli jsme světu předvést to, co řekl Der Spiegelu polský prezident. Polsko patří ke staré Evropě, na našem území žijeme již přes tisíc let. My místo toho světu de facto říkáme - dejte nám čas, my ještě nevíme, kam chceme patřit. Dějiny ale nečekají.

Prezident Kwasniewski ve zmíněném rozhovoru z dvacátého osmého dubna řekl: "My jsme byli vždy přesvědčeni o nebezpečí terorismu a zbraní hromadného ničení ze strany Iráku. Svržení Saddáma Husajna nám dalo větší míru jistoty. Jednali jsme jako loajální důslední alianční partneři. Proto si ale teď můžeme být jistí, že alianční partneři v případě nebezpečí pomohou i nám. Navíc jsme získali možnosti se podílet na znovu vybudování Iráku. A tady máme výhodu, protože u nás je řada lidí, kteří se tam dobře vyznají. V začátku devadesátých let jsme se tam hodně angažovali a stavěli jsme silnice, vodovody a podíleli se na výstavbě ropného průmyslu."

Redaktoři časopisu Der Spiegel se dále s trochou neskrývané ironie pana prezidenta Kwaniewskeho zeptali: "Ale právě váš velký spojenec USA je tou jedinou silou, která si nechává pouze pro sebe rozhodnutí o tom, který diktátor a který nedemokratický systém má být poražen. Jste srozuměn s tímto jednáním?"

Pan Kwasniewski odpověděl: "Mě oddělují celé světy od pozice amerických neokonzervativců, kteří se domnívají, že jejich národ má zvláštní právo světu říkat, co je demokracie a co ne a pak ji prosazovat. Na druhé straně ale jistě nese Amerika jako jediná supervelmoc zvláštní odpovědnost a proto se snaží vzdorovat všem nebezpečím, která ohrožují svět. Amerika se nesmí uzavřít sama do sebe a musí se angažovat, ale pochopitelně se svými spojenci. A jestliže chce někdo dělit Evropu na novou a starou podle spojenectví s Amerikou, pak k nové Evropě stejně patří Britové a Španělé. Našim hlavním úkolem je najít znovu cestu k těsnější transatlantické spolupráci. Když by se nám to nepodařilo, bylo by to to největší vítězství Saddáma Husajna."

Prezident Kwasniewski se evidentně chová jako sebevědomý, rovný, ale realistický partner, a proto, i když na něj redaktoři zaútočili otázkou, jestli svou politiku necítí jako porušení loajality vůči evropským partnerům, od kterých plyne spoustu peněz do Polska, odpověděl s klidem starého diplomata: "Konečně to, co nám vytýká Romano Prodi, že nemůžeme chtít peníze z Evropy a bezpečnost z Ameriky, je přece výmysl Evropanů, kteří tuto politiku úspěšně provozovali celých padesát let po druhé světové válce. A stačí se podívat na Balkán a vidíme, že USA se o bezpečnost starat musí. Proto nesmí přistupující země nikdo nutit a stavět je před alternativu buď a nebo a tvrdit, že vztah k jednomu z partnerů je na úkor jiného vztahu. Navíc musíme vědět, že Evropa představuje hospodářsky a politicky velkou sílu, ale vojensky je velmi slabá. Proto je transatlantická spolupráce pro nás pro všechny tak enormně důležitá."

Jasná slova prezidenta Kwasniewskeho vyvolávají u spojenců i jasnou odpověď. Polsko berou všichni vážně a už začala i diplomatická jednání o tom, že po roce 2005, kdy polskému prezidentovi skončí funkční období, by přezval po lordu Robertsonovi úřad generálního sekretáře NATO.

Zároveň se doufá, že by Polsko mohlo hrát důležitou roli při usmíření Spojených států s Německem a Francií. Když se i na tuto možnost prezidenta Kwasniewskeho zeptali, odpověděl: "To si dovedu představit, ale my nemůžeme hrát nikdy nějakou roli, kterou neakceptují naši velcí partneři. Tato jednoduchá moudrost našim nejčelnějším politikům někdy nedochází."