Polsko a dekrety

Zároveň vyzval polskou vládu, aby přiznala bývalým obyvatelům východního Pruska právo na vlast. Polský premiér Leszek Miller zachoval klid. Stoibrovu argumentaci odmítl a zdůraznil, že Polsko považuje tyto historické události za definitivně uzavřené a nehodlá se k nim vracet. Ministr zahraničí Cimoszewicz dal vzápětí najevo, že Varšava rozhodně nechystá nějakou protestní nótu a evropské politiky vyzval, aby si i během předvolební kampaně zachovali - cituji- "silné nervy a zdravý rozum".

Je to odpověď korektní a přiměřená. Taková, která rozhodně nepřileje oleje do ohně. O tom, jak sebevědomý postoj polského vedení kontrastuje se siláckým výrazivem špičkových českých politiků, si může si každý udělat obrázek sám.

Obdobné odpovědi se ale z Varšavy dočkali i ti čeští politici, kteří měli pocit, že musejí pro svůj vlastní odmítavý postoj k požadavkům po zrušení dekretů nutně hledat podporu v zahraničí. Zatímco na Slovensku se jim to de facto podařilo, polský sejm oficiální české stanovisko k tzv. Benešovým dekretům nepodpořil. Jak je vidět, polská politická scéna nepodléhá spikleneckým teoriím a nemyslí si, že by ČR, tak jak to nedávno formuloval jeden z předních sociálních demokratů Jan Mládek, hrála v nátlakových plánech Bavorska nebo Rakouska roli jakési dominové kostky, po které - pokud by padla, by měly následovat další a v prvé řadě Polsko. Podle Leszka Millera Varšava nepřipouští srovnávání situace v poválečném Polsku s důsledky tzv. Benešových dekretů v tehdejším Československu.

Srovnání tohoto druhu lze skutečně připustit jen stěží. Z rozhodnutí vítězných mocností bylo území polského státu po válce přesunuto z východu na západ, do oblasti východního Pruska. Tamní německé obyvatelstvo z ní bylo vysídleno jen částečně- dobrý milion lidí mohl ve svých domovech zůstat. Právní podklady pro jejich vysídlení a konfiskaci majetku nebyly vydány polskou demokratickou vládou, protože ta se na polské území, obsazené sovětskou armádou, z londýnského exilu vůbec nevrátila. Polskou obdobu tzv. Benešových dekretů tam vydal komunistický režim, a už z tohoto důvodu bylo pro demokratický polský stát, obnovený po roce 1989, zřejmě snazší se od vyhánění obyvatelstva jako prostředku řešení politických krizí morálně distancovat. Udělala to velice přesvědčivě jak polská katolická církev, tak političtí představitelé, a to hned na začátku 90. Let. Polsko-německým vztahům to nepochybně prospělo.

Nastoluje-li ovšem dnes Edmund Stoiber "právo na vlast" vůči Varšavě, pak vybočuje z jejich dosavadního rámce. To je důležitý signál i pro Prahu: místo jednohlasného odmítání se se sudetoněmeckým landsmannschaftem o čemkoli bavit, by bylo na čase přesně zjistit, co Edmund Stoiber oním "právem na domovinu" konkrétně myslí. Zatím říkaly jak sudetoněmecké organizace, tak někteří němečtí politici, vždycky jenom to, co svým voláním po právu na vlast a na sebeurčení prý rozhodně nemyslí: totiž usilování o změnu hranic. O co jde ale pak? Eva Hahnová a Hans Henning, historici, kteří se věnují česko-německým a německo-polským vztahům, vyvozují z dosavadní diskuse o tomto tématu, že se zmíněný požadavek "rovná nároku landsmannschaftu samostatně rozhodovat o oblastech, jež pokládá za svou vlast."

To znamená o českém a moravském pohraničí. Je-li tomu tak, pak by mělo být v prvořadém zájmu České republiky, aby se o tom Evropa dozvěděla. Demaskovat eventuální cíle, směřující proti pokojnému soužití v evropském domě, ovšem nelze bez dialogu s druhou stranou.

Kdo ho odmítá, jen nahrává těm, kteří se vágních témat zmocňují a vyhrocují situaci.