Politika znovu zasahuje do historických příběhů. I do toho o Lidicích, tvrdí historik Kyncl

Čtěte také

Problém není v nepříjemných pravdách, ale ve špatné interpretaci, soudí nový ředitel Památníku Lidice Stehlík

V noci z 9. na 10. června 1942 obklíčili příslušníci německé pořádkové policie a gestapa obec Lidice. Vesnici vypálili, muže zastřelili, ženy poslali do koncentračního tábora a většinu dětí později zavraždili plynem. Stalo se tak v rámci odvetných opatření po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Tragický osud Lidic a jejích obyvatel se stal symbolem nacistické hrůzovlády. A po únorovém převratu se podle Vojtěcha Kyncla z Historického ústavu Akademie věd obec stala výkladní skříní komunistické ideologie.

Socialistická vesnice?

„Zatímco ještě v letech 1945 nebo 1946 zaznívalo, že Lidice – a také Ležáky – budou znovu vybudovány, protože chceme zapomenout na válku, a dát dětem a ženám nový domov, tak po roce 1948 se Lidice staly vzorovým příkladem, jak má vypadat socialistická vesnice: bez kostela, všechny domky musely být stejné, nebyly obnoveny statky, i když některé ženy hospodařit chtěly. Jenže statky byly znárodněny,“ popisuje historik.  

Čtěte také

Černý den brněnského gestapa. Proč se mělo na brněnský atentát na nacistického pohlavára zapomenout?

Teprve v posledních dekádách se podle něj začal obraz toho, co se v Lidicích odehrálo za války i po ní, stávat komplexnějším a méně černobílým, a to i díky bádání vědců. Lidé ale mají tendenci pohled na vlastní historii zastírat, varuje historik.

 „Je to generační problém. Zatímco s paní (poslední žijící lidickou ženou, Jaroslavou) Skleničkovou můžeme spoustu věcí rozebírat úplně otevřeně, protože tu dobu si zapamatovala. Tak najednou nám tu vyvstal druhý, třetí, čtvrtý, generační bod – a známe to třeba z Německa. Tam první poválečná generace neměla problém přiznat, že dědeček nebo manžel byl člen gestapa. V druhé generaci už říkají, že sice byl členem, ale chtěl zachraňovat lidi. A třetí generace říká, že sice byl v gestapu, ale chtěl pomáhat Židům. Takhle si přikrášlujeme naše předky, je to přirozené, chceme to tak mít,“ vysvětluje Kyncl.

Politika znovu zasahuje 

To se podle něj odráží i v tom, jak se vypráví o Lidicích. Kyncl i na příběhu Židovky Štěpánky Mikešové z Lidic ukazuje, jak problematické to může být. Mikešová byla zatčena jen několik dní před vypálením obce, a to na udání své bytné, součástí vyprávění o lidických obětí se ale postupně stává teprve nyní díky Kynclovu bádání.

Čtěte také

Odmítání nepohodlných zjištění historiků o Lidicích je motivované politicky, tvrdí publicista Navara

„Celý ten příběh nám ukazuje, že politika, která začala zase znova zasahovat do našich historických příběhů, má tendenci je měnit,“ varuje historik.

A pokračuje: „Obrovsky mě mrzí, že některá média začala ten obraz přebírat tak, že se pleteme a že jsme ten příběh upravili nebo špatně vyhodnotili. Ale dokumenty jsou jasné, ten příběh se takhle odehrál, nemáme nic, co by ho zpochybnilo, žádné další svědectví. A je tu pořád otázka, že se o jedné lidické ženě mlčelo – nejen po válce, to chápeme. Ale pro mě je neomluvitelné, že se o tom mlčí i po roce 2000, kdy se lidický památník buduje v demokratických podmínkách.“

Jak se vypálení Lidic stalo součástí toho, jak chápeme zločiny proti lidskosti? Celé interview Plus Jana Burdy si můžete poslechnout v audiozáznamu.