Politická paranoia

Jeho spolustraník a předseda klubu pan Hašek na to reagoval prohlášením, že v tom má prsty ODS. Pánové Paroubek a Rath se přidali. Věc šetří policie, která zatím nemá jasno. Myslím, že ho zmínění pánové taky nemají, bylo by to technicky nemožné. Možná, že se časem ukáže, že to tak je. Anebo že je to jinak. Rozumnější by bylo hypotézy ověřovat. Ne roztrubovat.

Připomíná se mi reakce Ruska na potopení ponorky Kursk. Oficiální ruská místa vyslala do světa podezření, že v tom mají prsty ponorky západních zemí. - Anebo spontánní reakce muslimského světa na události z 11. září 2001, kdy různí imámové, ale i mnozí prostí lidé, od Palestiny po Pákistán, také měli jasno: způsobil to Izrael. - Už dlouho bezpečně víme, že tomu bylo v obou případech jinak.

Ruská i muslimská nedůvěra k Západu mají společného jmenovatele. Tím je civilizační převaha Západu, její využívání a zneužívání, ale i zatímní výsledek imperiálního soupeření. Obojí nedůvěra je tradiční, staletá. Ve 20. století však nabývá paranoidního rázu. V muslimském světě nejprve místy, ale těch valem přibývá. V Rusku ho bolševici nastolili takřka rázem; trvá to dosud.

Paranoidita je už podle názvu selháním racionality. Řecké para znamená vedle, mimo. A noos (anebo nús) je mysl, rozum. Z obojího (tedy para a noos) vznikla paranoidita. Znamená systemizovanou konstrukci nepřátelského světa. Jejím předchůdcem je magické myšlení dětí, ale ty z něj vyrostou. Něco z toho si odnášíme i do dospělosti v podobě sklonu k černobílému vidění. Je dobré, když o něm víme a když ho racionálně korigujeme. Někomu se to daří, někomu méně. Někdo o to nestojí. Jinak je paranoidita projevem duševní choroby.

Opusťme teorii i světodějnou scénu a přenesme se na domácí půdu. Kde se vzala paranoidita v myšlení českých politiků a proč jí přibývá? Začalo to dávno. Komunistický režim ji zavedl oficiálně. Hodná dělnická třída kontra zlá buržoazie. Hodný socialistický Východ kontra agresivní a úskočný Západ. Imperialistické centrály. Sudetoněmečtí revanšisté. Nepřítel naslouchá... - Tím, prosím, nepopírám konfliktnost bipolárního světa. Jde mi o její interpretaci o výklad. Leccos z toho uvízlo v lidských myslích a vězí tam dodnes.

A po listopadovém převratu? Situace byla samozřejmě konfliktní, nadto mnohočetně a proměnlivě. Ve hře byla i její paranoidní interpretace, dokonce mediálně živená. Průkopníci transformace kontra staré struktury. Nebo: totalitou ujařmený a nyní se obrozující národ kontra zvůle mocnějších hráčů a bezduchá bruselská byrokracie v jejich službách. I vztah pravice a levice je u nás dodnes vnímán paranoidně. Jsou to vlastně dvě protiřečící si paranoidity.

Optimista by čekal, že po revolučním zjitření nastane zklidnění a racionálnější sebereflexe společnosti. Opak je pravdou, bohužel. Tu sebereflexi mají provádět přemýšliví lidé v politice, v médiích, všude. Mají k tomu zvát ty ostatní, pomáhat sobě i druhým rozumět. Jenže oni nejsou. Zejména ne v politice (i když nejen tam).

V nezralých poměrech se konstrukce nepřátelského světa osvědčuje jako účinný manévr v působení na veřejnost. Imponuje svou jednoduchostí. I dřív bývalo dosti těch, kteří měli najednou jasno, když uvěřili, že dějinami hýbou skryté síly. Tu Židé, tu jezuité, zednáři, tajné služby. V nerozvinutých zemích, kde si přesto zavedli parlamentní volby, reaguje poražená strana na volební nezdar tvrzením, že volby byly zfalšované. Netvrdím, že nebyly, ale ona tak reaguje ihned. Nepřipomíná to něco, co známe i u nás?

Sázka na paranoidní výklad skutečnosti jako na součást politického boje je riskantní manévr. Ohrožuje především politiky samotné. Mohou totiž této účelové póze podlehnout. Možná, že už se tak stalo. Pokud ji sugestivně vnucují veřejnosti, mohou ji - s odpuštěním - "zblbnout". Závěr? Žádný nemám. Snad jen tento: politiku u nás tvoří (a to i na nejvyšší úrovni) nikoli profesionálové, ale diletanti. Ach, Bože...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .