Politická krize na Ukrajině

Jak se říká podle obvykle dobře informovaných kruhů soud žalobu opozičního vůdce Viktora Juščenka odmítal tak dlouho, až sám způsobil, že podle litery zákona je Juščenkova stížnost neplatná. Tu je totiž třeba podat do čtyřiadvaceti hodin, což se - jak se zdá díky soudu samotnému nestalo. Drtivá většina zaměstnanců Nejvyššího soudu navíc dnes dostala volno. Už v tuto chvíli je ale jasné, že ani výrok soudu přesto nemusí být signálem k ukončení vnitropolitickou krizi. Soud nemá pravomoc nařídit nové hlasování. Může údajně pouze rozhodnout, zda volební komise neporušila zákon. Podle některých odborníků je problém v tom, že s podobnou eventualitou ukrajinská ústava jaksi nepočítala. Dnes by tedy bylo možné výsledky voleb anulovat, jenže v tom případě by musely být vyhlášeny volby nové. Specifické by byly ovšem v tom, že podle ukrajinského zákolna by se jich ani jeden ze svářících se Viktorů nemohl zúčastnit. Reakce obou táborů raději ani nepředvídejme.

Ať už tedy soud rozhodne jakkoli, nebude to verdikt právní, ale politický. Ukrajinský politický systém je stejně jako sousední ruský výrazně prezidentský. Nejpravděpodobnější proto je, že jazýčkem na vahách se nakonec stane dosluhující prezident Leonid Kučma, jemuž zákonodárci jednoduše připraví příslušný právní rámec, aby mohl vyhlásit opakování druhého kola prezidentských voleb.

Předpokládejme tedy, že druhé kolo se podaří zopakovat tak, jak to navrhuje vůdce opozice Viktor Juščenko - tedy už 12. nebo 19. prosince. Už teď se dá celkem právem předpokládat, že za masivního mezinárodního dozoru volby dopadnou tak, jak patrně dopadly už v řádném termínu - několikaprocentním vítězstvím Juščenkovým.

Otázkou v takové situaci je, jak se zachová Janukovyč a jeho sympatizanti na východní Ukrajině. Je třeba si uvědomit, že na této straně konfliktu stojí kolem 40 procent ukrajinského obyvatelstva. Ti budou zřejmě trvat na již vyhlášeném regionálním referendu, a to i přesto, že ukrajinská ústava umožňuje jedině plebiscit celostátní. V tom by separatisté přirozeně nepochodili, ale jejich devadesátiprocentní podporu pro současného premiéra a odhodlání se od jádra Ukrajiny odtrhnout by to zřejmě jen znásobilo. Ze zřetele nemůžeme pustit ani mezinárodněpolitický aspekt ukrajinské krize. Evropa sice pět minut po dvanácté, ale přece jen zasáhla, a to hned dvakrát. Nepříjemné tortuře byl na summitu Rusko EU minulý čtvrtek podroben Vladimir Putin a o den později přicestoval do Kyjeva vysoký představitel unie pro zahraniční politiku Javier Solana, aby tu tlumočil nespokojenost západu starého kontinentu s průběhem a způsobem vyhodnocení voleb a implicitně i zasahování Ruska na ukrajinské vnitropolitické scéně.

Rusko samozřejmě má na Ukrajině své legitimní, mimo jiné i bezpečnostní zájmy. Evropská unie i Severoatlantická aliance již dospěly až na západní ukrajinskou hranici a Moskva se tím cítí ohrožena již teď. Kdyby se Ukrajina ocitla zpočátku v příliš pevném západoevropském objetí a poté dokonce v obou hlavních společných evropských strukturách, mělo by Rusko vojáky NATO přímo na svých hranicích, což je pro velkoruské představy o geopolitice sousto jistě těžko stravitelné.

Něco podobného ale platí, když zorný úhel obrátíme. Pokud by Rusko dostalo Ukrajinu pod svůj přílišný vliv, mohlo by se stát, že by si za pár let ruská armáda vybudovala vojenské základny na úrovni zakarpatského Užhorodu. A to by se zase nejspíš příliš nelíbilo Evropě. Proto by také tento aspekt měli mít na zřeteli všichni. Kdo se jak na Ukrajině, tak za jejími východními i západními hranicemi ve vyřešení krize jakýmkoli způsobem angažují.