Politici chrání českou půdu před cizinci

Ty předepisují, že českou zemědělskou půdu smí kupovat jenom ten, kdo umí česky, tři roky tu bydlí a má prokazatelné schopnosti hospodařit. Vláda tak reagovala na skutečnost, že evropské normy podobné zákazy nepřipouštějí. Ovšem proti zrušení zákazu na prodej půdy cizincům se ihned postavil ministr zemědělství Petr Gandalovič, sociální demokraté, komunisté a ještě například šéf zemědělského výboru ve sněmovně, občanský demokrat Jiří Papež. Svorně prohlašují, že prodejem půdy je ohrožen národní zájem.

Nezaujatí experti však říkají něco jiného. Například Martin Mařík z Hospodářských novin replikuje tím, že ohrožen je spíše agrární zájem. Totiž zájem těch, kteří v Česku především provozují zemědělství. Jde o velké či střední zemědělské podniky, které zpravidla hospodaří na pronajaté půdě a obávají se, že cizinci půdu koupí od jejich majitelů. Fakticky se tedy snaží, aby majitelé půdy nesměli se svým majetkem volně zacházet. Jejich záměry jsou tedy nejen protievropské, ale dokonce protiústavní.

Dodejme, že agrárníkům vadí i to, že by cizinci mohli nakupovat státní půdu, jde o zhruba půl milionu hektarů v bývalých Sudetech.

Není tedy divu, že bojují proti zrušení zmíněných paragrafů devizového zákona. Pokud by se zrušily, skutečně by větší poptávkou mohla vyrůst cena půdy. Dnes je třeba desetinová ve srovnání s cenou v Holandsku, nebo v Německu. Po uvolnění trhu by se půda mohla během několika let - podle odborníků - zdražit na dvojnásobek. Spolu s tím by se zdvihly i nájmy, které jsou rovněž sedminové až desetinové ve srovnání se Západem. Zemědělci by přitom nemohli své produkty zdražovat, protože obchodní řetězce by místo drahých českých potravin raději nakupovali v zahraničí. Čeští zemědělci by tak přišli o ekonomický polštář, který je zvýhodňuje proti západoevropské konkurenci.

Je těžké mít Agrární komoře a jejím spojencům za zlé, že se pokoušejí chránit svůj zisk. Není však úplně správné, že se o to pokoušejí národoveckými argumenty. To pouze prozrazuje, že nedokáží najít rozumný důvod, proč by měl stát jejich zájmy chránit.

Pokud půdu koupí cizí zemědělci, nepochybně na ní budou provozovat zemědělství a své produkty od masa přes obilí až po zeleninu prodávat na úplně stejných trzích, jako čeští kolegové. Český stát ani český občan tím o nic nepřijde. Zajistit strategické bezpečí tím, že držím v národních rukou výrobu potravin, je scestný argument - zvlášť při evropském přebytku produkce.

Zároveň je nutné připomenout, že už dnes zahraniční zemědělci českou půdu kupují. Stačí, když v Česku založí firmu, do jejího vedení vezmou několik Čechů a mohou nakupovat půdu, kde chtějí. Dalo by se tedy říci, že právě současná situace umožňuje výprodej národní půdy a postupnou likvidaci českého sedláka. Pro cizince je česká půda levnější, než kdyby nastaly normální poměry.

Hlavním argumentem proti zachování sporných paragrafů devizového zákona je však situace vlastníků půdy. Zákaz prodávat cizincům, další předpisy, které nutí dávat nájemcům dlouhodobé smlouvy a nenechávat půdu ladem, fakticky vyvlastňují jejich majetek. Čím déle tento nepřirozený stav potrvá, tím hůře pro vlastníky i právní stát. Tím ovšem lépe pro velké zemědělské podniky, které mají z pošlapání práv majitelů slušná zisk. Je to vlastně námět pro další žalobu ke Štrasburskému soudu pro lidská práva.

Poslanci ve sněmovně by se tedy zachovali mimořádně nezodpovědně, kdyby paragrafy o prodeji půdy cizincům nezrušili. Poděkovat by jim mohli pouze zastánci agrární lobby, kterým by opět potvrdili další trvání období snadnějších zisků.

Výhodné by to ovšem bylo i pro státní úředníky. Trh s půdou má v Česku ještě další překážky, nejen zákaz prodeje cizincům. Devadesát procent zemědělské půdy je pronajato a jen na deseti procentech hospodaří sami její vlastníci. Najít cestu, kdy se budou scelovat pozemky a hospodáři se postupně stanou vlastníky, bude velmi obtížná operace a bude ji muset pomocí speciálních předpisů a zřejmě i speciálního úřadu řídit stát.

Pokud by tedy stát převzal řízení zemědělství z rukou agrární lobby, bude si muset přiznat odpovědnost a vytvořit pro obchodování s půdou jasné a přehledné mantinely. Je pochopitelné, že se do toho úředníkům nechce. A dokáží k tomu přemluvit i politiky. V málokterém sektoru je obtížné, aby zvítězil rozum a spravedlivé principy, jako na trhu se zemědělskou půdou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .