Poláci nejsou konzervativní, to jsou Češi. My na to nemáme kontinuitu, říká šéf Polského institutu
V patnácti letech se s rodiči přestěhoval z domovské Poznaně do Prahy. „První setkání s Českem bylo drsné v mnoha ohledech, jídlem počínaje a mentalitou konče,“ přiznává politolog a ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj.
„Ale nakonec v jistém smyslu jsem se v tom našel. Je zábavné být součástí dvou kultur, vnímat rozdíly a přemýšlet o nich,“ dodává Ruczaj na Plusu.
Čtěte také
O Česko se přitom dřív nezajímal. „V tomto ohledu jsem trošku zvláštní případ, protože většina Poláků, kteří se tady ocitnou, jsou takzvaní polští čechofilové. Tedy lidé, kteří si k Česku našli vztah srdcem, přes literaturu, filmy či jen prostě fascinací českou mentalitou,“ soudí.
A připomíná: „Já jsem se v Česku ocitnul náhodou. Ale myslím si, že díky tomu bylo moje poznávání Česka trochu čistší, nebylo zkažené tím polským stereotypem, který je stejně silný jako český stereotyp o Polsku, akorát je pozitivnější.“
V Polsku je podle něj život po všech stránkách dynamičtější, včetně jazyka. „Pamatuji si, když jsem poprvé před svojí současnou ženou hovořil do telefonu polsky a ona se mě pak zeptala: proč jste se hádali? My jsme se samozřejmě nehádali, normálně jsme si povídali. Zkrátka polština je dynamičtější jazyk, život v Polsku je dynamičtější a k tomu patří určitá větší míra řekněme agrese v životě,“ prozrazuje.
V Polsku nemůžete být konzervativec
Ruczaj v pořadu Hovory na Plusu zmiňuje i to, že v česko-polských vztazích pořád přetrvává mnoho stereotypů.
„Oblíbený český mýtus o Polácích je polský konzervativismus. Je to ale oxymóron. Protože ke konzervativismu potřebujete kontinuitu a Polsko je země přerušené kontinuity. Země, která se jednou za čas ocitne v úplných troskách a pak se znovu musí vytvořit. V takové situaci konzervativec být nemůžete,“ upozorňuje.
Češi se podle něj považují za liberální, ale zkušenost ukazuje opak.
Čtěte také
„Vždy když jsem navštěvoval své kamarády a známé ze starých pražských rodin, fascinovalo mě bohatství materiální kultury, kterou v těch bytech člověk najde. Tam prostě 150 let bydlí stejná rodina, což v Polsku prostě nenajdete. I kdyby bydleli na stejném místě, tak ten dům už bude postavený třikrát znova. Protože vždy přijdou dějiny a tak nějak všechno lehne popelem a musí se znovu vystavět. Takže polský konzervatizmus je oxymóron a Češi si pletou konzervatizmus katolicismem,“ soudí.
„Konzervatismus je nějaký životní postoj a v tomto ohledu mi Česko přijde esenciálně konzervativní zemí,“ říká a vysvětluje: „To je země, která má krajinu, která je sama o sobě konzervativní. Když jezdíte po Čechách, je to jako z obrázku Josefa Lady. Je to hluboce zaryté do všeho kolem nás.“
A dokládá to třeba na mobilitě Čechů a Poláků: „Ten údajně konzervativní polský sedlák někde od Řešova, který nezná žádnou cizí řeč, je schopen se sebrat a jet do Dublinu a tam čtyři roky pracovat, aby si pak mohl u toho Řešova postavit dům. Český sedlák to neudělá, protože je spokojen se svým místem ve vesmíru. Toto je rozdíl mezi konzervativním a nekonzervativním přístupem.“
Český orientalismus
Mediální obraz Polska v Česku je podle Ruczaje značně vzdálený realitě. „Bohužel ztráta vzájemného kontaktu způsobila, že některé staré stereotypy přežívají do dnešní doby. Je tam určité nepochopení toho, jak funguje polská veřejná debata. Česká média převážně čerpají z velmi omezeného počtu zdrojů a neuvědomují si, že vypadá trochu jinak,“ naznačuje.
Čtěte také
Politolog upozorňuje na přílišnou váhu, kterou česká média přikládají náboženství v Polsku.
„Já tomu říkám český orientalismus – nacházíme si to cizí, čemu moc nerozumíme a co je v nějakém smyslu mysteriózní, tajemné a skrze to se pak snažíme všechno vysvětlit. A to je i případ polského katolicismu, který zdaleka nehraje takovou roli, jakou mu přisuzují česká média třeba v politickém či společenském životě,“ vysvětluje.
„Například český komentátor, který se cítí být znalcem Polska, prohlásí, že o volebním výsledku rozhoduje podpora katolické církve. Kdyby se podíval do jakéhokoliv sociologického průzkumu za posledních třicet let, kde lidé jasně říkají, jakou roli v jejich rozhodování mají třeba křesťanské hodnoty, tak by věděl, že je úplně mimo. Jenže on žije ten orientalistický sen a bude po stopadesáté opakovat to, jak pan farář z kazatelny říkal lidem, koho mají volit.“
Ruczaj zdůrazňuje, že jemu samotnému se to stalo jen jednou. „Jako katolík jsem poměrně pravidelně v kostele a jen jednou jsem slyšel, jak farář řekl jména politiků a který je dobrý a který špatný. A bylo to v Praze,“ dodává ředitel Polského institutu v Praze.
Poslechněte si celý rozhovor Petra Viziny s Maciejem Ruczajem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
