Pohled prostým okem do Národní galerie

Nebudu opakovat všechny jedovatosti v prohlášení uvedené, o Knížákově údajné polovzdělanosti, umělecké nedostatečnosti a osobní nesnesitelnosti, která prý z Národní galerie vyhnala mnoho odborníků. Nelze ovšem pominout to, že Milan Knížák není obzvlášť oblíbený i u veřejnosti a má se obecně za to, že je přidržován politickou mocí. V této době se tím rozumí zejména Občanská demokratická strana, k jejímž postojům se Knížák někdy až neomaleně hlásí. Faktem však je, že snad největšího zastánce našel už u vlády sociálních demokratů, když ministrem kultury byl Pavel Dostál. Jemu vůbec nevadily Knížákovy až extrémně pravicové postoje a nejenže ho pomohl do dnešní funkce instalovat, ale zasloužil se také hodně o to, aby Knížák restitucí nepřišel o palác Kinských na Staroměstském náměstí, do něhož se záslužně zapsal uspořádáním expozice české krajinomalby devatenáctého století.

Zatím je pro diskuse o Národní galerii příznačné, že ji vedou hlavně odborníci, kteří se soustřeďují především na osobu ředitele, a to se všemi emocemi, které takovou osobní kritiku provázejí. To však brání objektivnímu pohledu na skutečný přítomný stav této významné národní instituce, a tak jsem si v sobotu řekl, že místo postávání ve frontě na korunovační klenoty nebo čtením novin probírajících donekonečna zdravotnické poplatky či americký radar půjdu se podívat po objektech Národní galerie, abych mohl podat laické veřejnosti laickou zprávu nejen o svých dojmech estetických, ale i o celkovém stavu z pohledu řadového občana, který je po svých cestách světem schopen i porovnání s galeriemi v jiných metropolích. Otvírací doba od deseti do osmnácti hodin mi stačila pouze k zevrubné prohlídce sbírek Veletržního paláce a dvou paláců na Hradčanském náměstí. Všude mě překvapila nápadná bída takzvaně relaxačních prostor, které v každé světové galerii bývají plně využity.

Tady ve Veletržním paláci takzvaná restaurace připomíná závodní kantýnu a o její přitažlivosti svědčilo, že mezi dvanáctou a jednou hodinou sobotní odpoledne v ní seděl jediný host. Ve Šternberském paláci je pak na dvoře zcela vysloužilá kavárnička, kde byli odpoledne dva hosté, což ovšem všechno vypovídalo i o slabé návštěvě obou objektů. Zejména to by mělo být na pováženou, uvážíme-li, že byla sobota a jarní turistický ruch. Jinak však je mezi těmito dvěma objekty Národní galerie značný rozdíl. Ve Veletržním paláci je mnoho věcí, které člověka silně zaujmou, například ve čtvrtém patře nádherná výstava nazvaná Melodie barev, která ovšem potrvá jen do 15. května. Jsou to tradiční oděvy a ornamenty čínských etnických menšin, opravdová barevná nádhera v textilu, takže i ti největší Knížákovi kritici by mu měli aspoň tuto akci připsat k dobru, podobně jako nedávnou Hollarovu výstavu v paláci Kinských nebo Pavla Brázdy ve Veletržním paláci. Důležitá je však zpráva o stavu trvalých expozic Národní galerie.

Před časem jsem Milana Knížáka káral, že nechal do neznáma zmizet sbírku moderního českého sochařství ze zbraslavského zámku, ale byl to trochu můj omyl. Mnohé z těch soch jsou nyní rozptýleny právě po Veletržním paláci v odděleních českého umění dvacátého století, i když například některá velká Štursova díla jsem tam neviděl. No, a v oddělení autorů nedávných a současných toho chybí velmi mnoho, jen namátkou třeba Vlastimil Rada, Václav Rabas, Josef Jíra, Jaroslav Šerých, Josef Lízler a mnozí další. Zato nechybí Milan Knížák, a to zejména multimediálním dílem sestávajícím z jakéhosi tabla, na němž jsou přilepeny různě nakřáplé standardní gramofonové desky a k tomu zní shůry příšerná, stejně nakřáplá muzika k neposlouchání. Přes tyto výhrady nacházíme i v tomto oddělení mnoho krásných věcí, které byly i Knížákovou zásluhou vytaženy z depozitářů. Méně uspokojení přináší návštěvníkovi nová expozice světových výtvarníků, na níž se Knížák rovněž podílel. Vedle skutečných géniů je tam mnoho autorů průměrných, jímž by se nemuselo věnovat tolik místa, což platí i o četných výtvorech současných, málo známých umělců českých. I tak toho bylo ve Veletržním paláci dost, co mě silně zaujalo.

Tím větší zklamání mě čekalo na Hradčanském náměstí. Ze Šternberského paláce zmizelo mnoho nejvzácnějších obrazů, a dokonce i slavná Dürerova Růžencová slavnost musela opustit své tradiční důstojné místo a byla přemístěna do poměrně temného kouta rotundy na dvoře paláce, čímž ztratila mnoho na své atraktivnosti. Nu, a nově a draze vybudovaný stánek pro české barokní umění v protějším Schwarzenbergském paláci, kam byly převezeny sbírky z dosavadního nádherného prostředí Jirského kláštera, tak to je skutečný pohřeb českého baroka, jak to napsal v deníku Právo Peter Kováč . Poměrně v tmavých, obrovských a nehostinných ratejnách někdejšího procovského šlechtického sídla jsou nádherné obrazy Brandlovy a Škrétovy upevněny na panely z temně rudého sukna, čímž při sporém osvětlení, jakoby byly zbaveny svého půvabu z Jiřského kláštera, kam se teď bude stěhovat české umění devatenáctého století z Veletržního paláce, když předtím už bylo Milanem Knížákem přemístěno z prvního patra Anežského kláštera. Jediné, co návštěvníci nových expozic ve Schwarzenbergském paláci mohou obdivovat se skutečným nadšením, je nádherný výhled na rašící Petřín a kouzelnou malostranskou architekturu. Suma sumárum, když pro nic jiného, tak pro tyhle nákladné, zbytečné a škodlivé škatule hejbejte se, by se o výměně pana ředitele skutečně mělo uvažovat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .