Podruhé do stejné řeky

9. červenec 2004

Koaliční vláda sociálních demokratů, lidovců a unionistů bude s velkou pravděpodobností pokračovat. Alespoň výsledky dosavadních jednání k tomu směřují. Samozřejmě o programu nového kabinetu a o jeho personálním složení lze v těchto chvílích pouze spekulovat. Z různých náznaků lze však už nyní soudit, že pokud měl pád Špidlova kabinetu smysl, pak pouze kvůli tomu, aby došlo k výrazné personální obměně a k redukci křesel pro představitele Unie svobody-DEU.

Samozřejmě personální rošády šlo uskutečnit i bez demise vlády. Musel by k tomu však být splněn základní předpoklad. Osoba premiéra by musela zůstat totožná. Před demisí vlády se zdálo, že to je varianta, která je přijatelná pro všechny koaliční partnery. Vývoj uvnitř sociální demokracie a pro mnohé nečekaná reakce Vladimíra Špidly však zařídily, že jeho kabinet padl a z trosek je budována vláda velmi podobná. Znamená to, že se bude opírat o křehkou většinu ve sněmovně a že bude často torpédována koaličními poslanci. Jejich složení je totiž značně nesourodé. Stačí zmínit averzi některých sociálních demokratů vůči unionistům a naopak výhrady části unionistů vůči některým návrhům sociálních demokratů.

Namátkou lze uvést spory o deregulaci nájemného, nebo o způsobu boje proti šedé ekonomice, případně o řešení problémů týkajících se důchodové reformy, školství, zdravotnictví a sociálního systému. Zkrátka idea původní koalice, která měla jasnou prioritu zvládnout referendum o vstupu země do Evropské unie a dovést Českou republiku do tohoto uskupení, už vyprchala. V ostatních otázkách pak nepanuje shoda, často ani uvnitř sociální demokracie. A protože česká politická scéna není stále ještě kultivovaná a dohadování kompromisů je spíše považováno za slabost než přednost, můžeme být svědky opakovaných vládních krizí.

Těm se podle všeho nevyhne ani budoucí koaliční kabinet. Jeho tmelem je podle všeho obava z předčasných voleb. Pro sociální demokraty by v dohledné době mohly být smrtelné, pro unionisty v této souvislosti platí totéž, samozřejmě bez podmiňovacího způsobu. Lidovci pak sice nemají v předčasných volbách co ztratit, ale ani výrazně získat. Takže nemají důvod tlačit na pilu a být označováni za jedny z hlavních strůjců takovýchto voleb. I když občanští demokraté neustále opakují, že by předčasné volby preferovali, ani oni by z nich neměli velkou radost. Museli by začít řešit celou řadu problémů spojených s dluhem veřejných financí. A na to nejsou podle všeho dostatečně připraveni.

Lze totiž těžko věřit tomu, že svůj recept na uzdravení churavějící státní pokladny nechtějí v konkrétnějších obrysech představit hlavně kvůli tomu, aby předčasně neodkryli vlastní karty. To vše způsobilo, že i přes různá silácká prohlášení situace směřuje k variantě, kterou od začátku prosazoval Stanislav Gross. Tedy k obnovení staronové koalice. Ta by měla být podle šéfa sociálních demokratů i lidovců stvrzena podpisem všech koaličních poslanců. Samozřejmě by to bylo pouze gesto, které by nemělo větší smysl. Po doladění personálního složení nového kabinetu a jeho programového prohlášení, lze totiž i bez podpisu očekávat, že ve sněmovně získá podporu. A v momentu, kdy vláda začne normálně fungovat, objeví se spory a na podpisy bude zapomenuto.

Což samozřejmě nemusí vést k dalšímu pádu vlády. Při hlasování o zákonech stejně dochází k různým dohodám napříč politickým spektrem. Při klíčovém jednání o státním rozpočtu pak existuje dostatečný prostor, jak získat potřebné hlasy i z řad opozice. No a při hlasování o nedůvěře kabinetu musí iniciátoři takovéhoto kroku získat minimálně sto jednoho poslance. Což při hlasování po jménech není zrovna jednoduché. Takže vše nasvědčuje tomu, že se česká politická scéna na podzim vrátí do stejných kolejí s poněkud jiným obsazením. Velmi pravděpodobně pak budeme znovu svědky paradoxní situace.

A tou bude fakt, že koaliční vládu budou nejvíce ohrožovat spory uvnitř její nejsilnější součásti, tedy sociální demokracie. Bude pak záležet na Stanislavu Grossovi, jak je dokáže usměrnit a zda mu nepřerostou přes hlavu. Pokud se tak nestane, doklopýtá Česká republika k volbám do poslanecké sněmovny v řádném termínu, tedy zhruba v polovině roku 2006

autor: Petr Hartman
Spustit audio