Na Blízkém východě je nejrozšířenějším sportem fotbal. Jsou tu však i další, k nimž potřebujete pomůcky jako olivový olej, živou kozu, ochočeného sokola nebo nejkrásnějšího velblouda v celé poušti.
Věnuje se jim server izraelského deníku Jediot achronot.
Sporty jako olejový zápas, buzkaši, sokolnictví nebo závody velbloudů jsou tradiční zábavy, v nichž přežívají útržky dějin a kultur nejrůznějších částí regionu. Například v Turecku letos proběhl už 658. festival olejového zápasu v provincii Edirne. Je to sport z dob Osmanské říše, která vznikla v roce 1299.
Zatímco Evropa soustředěně sleduje fotbalové Euro 2016, obyvatelé italské Florencie strávili červen tím, že povzbuzovali týmy polonahých rváčů. Ti se věnovali pravděpodobně nejbrutálnější míčové hře na světě, které se říká calcio storico.
Tato disciplína spočívá v tom, že spolu zápasí dvojice mužů oblečených jen do úzkých kalhot po kolena, kteří jsou celí potření olivovým olejem.
Vyhraje ten, kdo protivníka položí na záda nebo mu strhne kalhoty či ho chytí za nohy a obrátí hlavou dolů anebo dokáže s jeho tělem ujít tři kroky, aniž se protivník dotkne nohou země. Zvítězí také, když se druhý vzdá kvůli vyčerpání.
Olejový zápas pochází ze starověkého Řecka, ale dnes jej milují Turci, kteří tuto tradici pečlivě udržují už od vzniku moderní republiky v roce 1923. Říkají mu „sport předků“ nebo „sport lidu“, protože se původně provozoval především na venkově. Dnes je dokonce součástí výcviku vojáků.
Méně známým sportem v Turecku je kok-boru neboli buzkaši, jak se mu říká v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Afghánistánu, kde je dokonce sportem národním. Jde o jakousi drsnější verzi dnešní aristokratické hry pólo. Muži jezdí na koních po hřišti a snaží se zmocnit mrtvé bezhlavé kozy, která je zabita těsně před hrou.
V některých zemích jde o týmovou hru s míčem, který se musí umístit do branky. Jinde se zase hráči snaží do branky vhodit mrtvou kozu. Tato hra je fyzicky velmi náročná a nemá skoro žádná pravidla. A když skončí, koza se upeče jako odměna pro hladové sportovce.
Teprve nedávno skončily v Brazílii olympijské hry. V Asii ale roste těmto hrám zvláštní konkurence. Tento týden se totiž v Kyrgyzstánu konaly druhé Světové nomádské hry.
Na Blízkém východě je zase velice populární sokolnictví, zejména v Perském zálivu, kde patrně i vzniklo.
Sokolnická společnost Wild Flight ve Spojených arabských emirátech však tvrdí, že se tento sport zrodil před 4 500 lety ve střední Asii a na Blízký východ se dostal až po dvou tisících letech. Původně nešlo o sport – sokolníci své ptáky používali k tomu, aby jim a jejich rodinám ulovili potravu.
V blízkovýchodních městech, jako je Dubaj, je dnes lov pomocí sokolů zakázán. Sokolnictví už neslouží k obživě rodin, ale stalo se sportem. Sokoli jsou ochočení a kupují se od oficiálně registrovaných obchodníků.
Sokolníci cvičí ptáky tak, že si je posadí na rameno, odkud pak sokol musí doletět na druhý konec pole, kde stojí druhý muž s falešnou kořistí. Soutěží se v rychlosti – zlatou medaili získá pták, který se kořisti zmocní nejrychleji.
Jedním z nejoblíbenějších a mezinárodně nejuznávanějších sportů, které pocházejí ze Spojených arabských emirátů, Bahrajnu a Jordánska, jsou závody velbloudů. Mají dlouhou a kontroverzní historii. Tito sudokopytníci jsou často považováni za pomalá zvířata, ale ve skutečnosti dokážou běžet rychlostí 65 kilometrů v hodině. Kůň může dosáhnout až 90 kilometrů v hodině.
Bohaté ropné šejky si často spojujeme s kratochvílemi, které si mohou dovolit jenom díky svým neomezeným příjmům. Jako třeba velbloudí dostihy. Na jeden takový závod jsem se byl podívat v Kataru a zjistil jsem, že naše představy dost přesně odpovídají realitě. Velbloudí dostihy v sobě spojují staletou beduínskou tradici s bojem o prestiž nejmocnějších mužů dnešního arabského světa.
Účastníci těchto závodů původně používali místní velbloudy. Dnes se investují velké peníze do jejich chovu, protože majitel nejrychlejšího velblouda získává za vítězství na závodech miliony dolarů.
Dokonce existují i soutěže „velbloudího krále krásy“. Porota je posuzuje podle srsti, krku, velikosti hrbu a hlavy, včetně pysků, tmavosti řas a délky uší. Vloni byl například asi tucet velbloudů z takové soutěže diskvalifikován, protože měli čenich a pysky vylepšené hyaluronovou výplní, aby vypadali lépe.
V posledních letech se o závodech velbloudů hodně psalo, když se ukázalo, že majitelé zvířat pašují z Ománu, Súdánu, Pákistánu a zemí severní Afriky a Jižní Asie chlapce, které používají jako žokeje. Spojené arabské emiráty pak v roce 2005 podepsaly dohodu s Dětským fondem OSN (UNICEF), že pašované děti vrátí jejich rodinám.
Do této sportovní discipliny pronikl v posledním desetiletí technický pokrok. Místo živých žokejů tak nyní majitelé před závodem připevňují na hřbet svých velbloudů malé dálkově ovládané roboty s bičem, který majitel spouští tlačítkem.
Podle profesora Danyela Reicheho, jenž přednáší politiku sportů na Americké univerzitě v Bejrútu, se blízkovýchodním zemím nepodařilo své národní sporty zglobalizovat tak jako Číně stolní tenis nebo Japonsku judo.
Důvodem je především přístup k nezbytnému vybavení, tedy třeba k sokolům a velbloudům. A nejpopulárnějším sportem na Blízkém východě je beztak fotbal, který se sem rozšířil z Anglie na konci 19. století, cituje profesora Danyela Reicheho deník Jediot achronot.
Ve zprávách sleduji české volby do Senátu z Dubaje a potají vyvolávám ducha císaře Františka Josefa.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
