Pobřeží slonoviny

Pobřeží slonoviny, bohatá země, největší světový producent kakaa, představující nejméně 40% ekonomie osmi zemí Západoafrické hospodářské a měnové unie, byla mezi francouzskými koloniemi skutečným klenotem. Snad proto bylo Francii zatěžko se tohoto klenotu zcela vzdát. I v porovnání s velmi mimořádnými vztahy, které De Gaulle nastolil s bývalými koloniemi po jejich osamostatnění, byly vztahy mezi Francií a Pobřežím slonoviny velmi blízké.

V Senegalu, v Mali a v Nigeru se postupně zavádí demokratická kultura, avšak na Pobřeží slonoviny díky jeho bohatství bylo přes četné vazby politických a finančních sítí postupně umožněno presidentovi Felixovi Huphuet-Bobignymu umožněno nevybíravě posilovat svou moc. V roce 1963 Francie neříkala nic, když "nedotknutelný" Huphuet provedl čistku ve své straně a desítky jejích kádrů nechal pozatýkat a mučit. V roce 1969 mu dokonce francouzská armáda pomohla potlačit povstání etnické skupiny Beteů, z níž pochází nynější president Laurent Ghabho. Ten se dostal k moci v listopadu 2000.

Mezitím však francouzský hospodářský vliv v Pobřeží slonoviny slábl. I když president François Mitterrand v roce 1988 tajně uvolnil kredit 400 miliónů franků, aby francouzská společnost vyhrála "válku o kakao" s Američany, bylo to marné. Strategický sektor potravinářských surovin Pobřeží slonoviny přešel postupně do rukou anglo-amerických a holandských nadnárodních společností.

Pobřeží slonoviny má však pro francouzskou africkou politiku stěžejní význam z mnoha dalších důvodů: pokud by tuto zemi zcela pustila ze svého vlivu, byl by konec s kredibilitou francouzského poručnictví v asi dvacítce afrických zemí. A vliv bývalé koloniální mocnosti v Africe jí stále poskytuje významný rezervoár hlasů v mezinárodních instancích, zejména v OSN. Až do pádu Berlínské zdi byla Francie "dobrým četníkem Afriky". V jejích bývalých koloniích se počítá pouze 40 000 válečných obětí někdejší Vojenské mise pro spolupráci, a z toho polovina v Čadu, což je počet nesrovnatelný se zbytkem Afriky mimo francouzskou "ochranu". Od konce studené války se Francie jeví jako mnohem méně účinný ochránce míru ve frankofonní Africe, zejména ve Rwandě v roce 1994., píše Le Monde. Celý konflikt začal, když vládní jednotky socialistického presidenta Laurenta Gbagby porušily příměří a z vrtulníků bombardovaly pozice bývalých rebelů na severu země. Zároveň také napadly - a zřejmě vůbec ne omylem - základnu francouzských vojáků a devět jich zabily. Francouzská odpověď byla okamžitá: necelou hodinu poté francouzské vrtulníky zničily na zemi celé vládní letectvo - dva bombardéry Suchoj a dva ruské vrtulníky.

Jaké síly tedy vlastně proti sobě v Pobřeží slonoviny stojí? Předně tedy armáda nynějšího socialistického presidenta Gbagba, nazývaná zkratkou FANCI, což jsou Národní ozbrojené síly pobřeží slonoviny. Proti nim stojí pravicoví bývalí vzbouřenci ze severní části země, takzvané Nové síly. Ty se bouří proti režimu presidenta Gbagba již přes dva roky. Francii vyčítají, že jim zabránila ve vítězném pochodu na Abidžan v září 2002.

Dále jsou zde modré přílby OSN v síle 6000 mužů, kteří až doposud měli zajišťovat příměří mezi znesvářenými stranami, a francouzské jednotky operace Jednorožec, jež jsou na požádání k dispozici jednotkám OSN. Francouzských vojáků z operace Jednorožec jsou zde 4000. Původně sem byli vysláni, aby se postavili mezi znepřátelené strany, nyní se stalo jejich hlavním úkolem zabezpečit asi 14 000 Francouzů, žijících v zemi. Ještě před pár dny francouzské ministerstvo zahraničí sebevědomě tvrdilo, že evakuace civilistů není na pořadu dne.

Z vystoupení ve zprávách i v novinách však bylo zřejmé, že většina tamních Francouzů chce po posledních událostech zemi opustit. Přes Téměř polovina místních Francouzů mezitím již také zemi opustila letadly vyslanými francouzskou vládou či po vlastní ose. Většina z nich byla oloupena o veškerý majetek, desítky bílých žen byly znásilněny, francouzské hotely, francouzská knihovna, obchody i další objekty byly vypáleny a vyrabovány. Nejaktivnější složkou těchto rabujících hord jsou tak zvaní Mladí vlastenci, skupiny nezaměstnaných mladíků, opakujících nacionalistická a xenofobní hesla šířená rozhlasem. Jaká nacionalistická horečka se zmocnila Abidžanu, dokazuje deklarace místních biskupů, kteří odsoudili "nepřiměřenou reakci Francie na nešťastný incident, při němž zahynulo devět vojáků operace Jednorožec" a obviňují Francouze, že střílejí do žen a dětí s holýma rukama, které si přejí pouze sjednocení své země.

Francouzskou snahu nechat v OSN odhlasovat embargo na zbraně pro Pobřeží slonoviny podkopaly zejména Čína, Rusko a Angola. Brazílie zato do textu prosadila požadavek, aby "vláda Pobřeží slonoviny přestala s rádiovým a televizním vysíláním, které podněcuje k nenávisti, nesnášenlivosti a násilí". Spojené státy vyjádřily naprostou solidaritu s Francií, jež podle nich zareagovala zcela správně a adekvátně, když v odpověď na útok vládních vrtulníků zničila okamžitě vojenské letectvo Pobřeží slonoviny.

Embargo na zbraně zato odhlasovala nedělní mimořádná vrcholná schůzka Africké unie. Té se president Gbagbo nezúčastnil, vyslal tam pouze předsedu Národního shromáždění. Ten zde měl prosadit odsouzení francouzského barbarství, místo toho však byla odsouzena vláda Laurenta Gbagby. Že však má toto embargo spíše formální význam, neboť ho bude snadné obejít, dokazuje, že již nyní údajně jedná bývalý ministr obrany Pobřeží slonoviny v Bělorusku o dodávce nových helikoptér. Zbraně získává vláda Pobřeží slonoviny ze zemí bývalého Sovětského svazu a ze zemí východní Evropy, ale též z Číny a z Izraele.

Francouzské velení nyní v zájmu zklidnění situace vyhlásilo, že mu nejde o svržení presidenta Gbagba. Zato president Chirac ztratil všechny ohledy, s Gbagbem se odmítá i setkat. I francouzská socialistická strana, která dosud Gbagba podporovala, se od něj odklonila. Jak by bylo možno podpořit u vlády člověka, který nechá v televizi nenávistné vysílání a potajmu šíří xenofobii?