Po pandemii přijdou „bouřlivá dvacátá léta“, slibuje ve své knize americký sociolog Christakis

V knize s volně přeloženým názvem Apollónův šíp: hluboký a trvalý dopad koronaviru na náš způsob života, která vyšla loni v říjnu, se americký lékař, sociolog a odborník na epidemiologii zabývá dopadem pandemie na společnost.

Profesor Christakis hned úvodem konstatuje, že pro lidstvo nejsou pandemie nic nového, současné generace je ale z vlastní zkušenosti neznají

Mor zabíjel i víc než třetinu populace

Nejstarší doloženou epidemií je takzvaný athénský mor, který popsal starořecký historik Thukydides. Blíže neurčená nemoc postihla starověké Athény v roce 430 před naším letopočtem, řádila pět let a podle odhadů si vyžádala sto tisíc životů. Někteří badatelé soudí, že Athény tehdy přišly o třetinu své populace.

Ve 14. století do Evropy přišla epidemie moru, takzvaná černá smrt, která tu zabila třetinu až polovinu lidí. V 17. století pak během Velkého londýnského moru zemřela přibližně čtvrtina obyvatel Londýna. Tehdy už úřady zavedly zákaz vycházení, uzavřely divadla a připlouvající lodě posílaly do karantény.

Čtěte také

Jak nemoci mění módu: syfilis přinesla mužské paruky, tuberkulóza zas ideál bledé pleti

Je vlastně možné mluvit o štěstí, pokračuje americký profesor, že nyní udeřil covid-19, který není zdaleka tak smrtící. Klidně mohla přijít nová černá smrt, která by zabila každého třetího nakaženého.

I když se pandemie v různých tisíciletích liší, jednu věc mají podle profesora Christakise společnou: všechny jednou skončí. A v případě nového koronaviru může konec přijít dřív než za předcházejících pandemií, protože lidstvo dokázalo velmi rychle přijít s účinnou obranou.

„Je zázrak, že jsme dokázali tak rychle vyvinout vakcínu,“ konstatuje odborník. Zdůrazňuje ale, že i když máme očkovací látku, neznamená to, že by se pandemie blížila ke konci.

Epidemie přispívají k posílení víry

Profesor Yaleovy univerzity odhaduje, že kolektivní imunity bude dosaženo nejdříve v roce 2022. I potom bude virus v populaci dál obíhat, podobně jako třeba spalničky. Většina lidí ale už bude mít protilátky a proto se nemoc bude šířit mnohem pomaleji.

Ale ani poté nebude možné vyhlásit úplný konec pandemie. Z biologického hlediska sice skončí, budou ale přetrvávat její sociální důsledky. Lidé budou truchlit po zemřelých nebo zápasit s existenčními problémy, pokud třeba v důsledku opatření proti šíření nemoci přišli o práci.

Čtěte také

Kněz a biolog Marek Orko Vácha: Vize pro občanskou společnost. Být realistou znamená věřit v zázraky

Christakis v rozhovoru pro deník Dagens Nyheter předpokládá, že až v roce 2024 budou namístě slova o konci pandemie. Není pochopitelně moc příjemné uvažovat o tom, že to bude trvat tak dlouho. Náladu nám ale podle amerického profesora může zlepšit, když se podíváme na to, jak lidé reagovali po skončení minulých pandemií.

Během pandemií lidé zpravidla přestávají utrácet, vyhýbají se sociálním interakcím a nejrůznějším rizikům. Šíření nakažlivých nemocí také přispívá k posílení náboženské víry, což je možné podle experta sledovat i teď.

To se ale změní, když pandemie skončí a život se vrátí do normálu. Po tisíciletí totiž platí ty samé vzorce chování: lidé vyhledávají příležitosti k setkávání, mají bohatší sexuální život, více riskují a utrácejí. Protože toho všeho se během pandemie museli vzdát.

Unikli smrti a cítili se jako boháči

Ve své knize Christakis cituje slova jistého výběrčího daní z poloviny 14. století, který dobu po skončení černé smrti popsal jako čas, kdy se všichni, kdo přežili, oddávali radovánkám.

Čtěte také

Sex v době temna? Každodenní život byl pestrý a tresty za sexuální delikty mírné, říká historik

„Mniši, kněží, jeptišky i prostí muži a ženy hodili všechno za hlavu a nikdo si nedělal starosti kvůli utrácení a hazardu. Všichni se cítili jako boháči, protože unikli smrti a znovu se vrátili na svět,“ konstatuje dobové svědectví.

Jsou tu i časově bližší příklady. Také po španělské chřipce, která zabila miliony převážně mladých lidí, vzrostla touha utrácet a užívat si života. I proto máme „bouřlivá dvacátá léta“ spojená s jazzovou hudbou a divokými večírky.

V závěru rozhovoru americký profesor vysvětluje, že reakce úřadů na šíření nemoci podle něj byla „mizerná“. Domnívá se, že zemřelo mnohem víc lidí, než bylo nutné. „Stát občanům nepomohl, aby si uvědomili, jakému nebezpečí čelíme a jaké oběti musíme přinést,“ zdůrazňuje Christakis.

Čtěte také

Novinář Petr Fischer: Vize pro globální svět. Věřit nadále osvícenství je nejméně utopistická utopie

Potíž s nemocí covid-19 spočívá i v tom, že je smrtelná, ale ne zas tak moc. Když lidé slyší o mnoha ostatních, kteří měli jen mírné příznaky, je pravděpodobné, že riziko podcení. Z nemoci to dělá rafinovaného zabijáka, který není na první pohled děsivý. Je to matoucí a pro lidi je potom těžší brát chorobu vážně.

„Pandemie během dějin přicházely a zase odcházely. Teď jsme ale ukázali, že dokážeme rychle vyvinout vakcínu, a to nám dává lepší vyhlídky do budoucna,“ konstatuje v závěru rozhovoru pro švédský deník Dagens Nyheter profesor Nicholas Christakis z americké Yaleovy univerzity.

Poslechněte si celý Svět ve 20 minutách, který připravil Miroslav Tomek. O prezidentství Joea Bidena, konfliktu USA s Čínou a vyhídkách chudých států na zvládnutí pandemie.