Po oslavě...

Třeba ta mediální, přesněji deníková a magazínová snaha o rekonstrukci a příčinné vysvětlení událostí onoho dne, 17. listopadu. Je to vděčný novinářský žánr, který lze při patřičné zručnosti učinit poutavým. Má ale smysl lámat si po 15 letech hlavu tím, co byl zač jistý pan Zifčák nebo slečna Dražská? Nebo vytvářet hypotézy o tom, co zamýšlela ta či ona skupina estébáků nebo komunistů z tehdejšího Ú-Vé (čili ústředního výboru)? Vždyť šlo o živelnou událost, která reagovala na mnohem výmluvnější dění, probíhající měsíce, dokonce i roky všude kolem nás. S 15-letým odstupem by se mnohem víc slušelo a patřilo hledat odpovědi na dvě otázky: Proč tak pozdě a proč tak snadno. Sebeporozumění české společnosti by prospěly mnohem víc než pátrání po tom, kdo dal rozkaz k řádění pendrekářů na Národní třídě a co kdo řekl při jednáních nepřipravených disidentů se zaskočenými papaláši v prosinci 89 a lednu 90.

Otázka proč tak pozdě je důvodná. Koloval u nás vtip (já ho zachytil už někdy v roce 1988). Měl podobu otázky: "Kde jsou nejdál s budováním socialismu?" Tázaný samozřejmě nevěděl, to k vtipům toho typu patří. Odpověď zněla: "V Polsku a Maďarsku, tam už s ním končej." Rozumělo se, že nikoli s budováním, ale se socialismem jako takovým. - Je to tak, k emancipační snaze sovětských satelitů ve středoevropském prostoru (včetně tehdejší NDR) jsme se přidali jako poslední. Nikoli cílevědomým usilováním, ale živelným výbuchem emocí studentské mládeže Prahy a pár větších měst, s nímž nikdo předem nepočítal.

Odpověď na otázku proč tak pozdě by si žádala vyznat se lépe v tom, co bylo předtím. Tím by se aktualizovalo téma předlistopadového dvacetiletí, nazývaného tehdejší komunistickou hantýrkou "normalizací". Doby, kdy většina televizních diváků sledovala se zájmem příběhy mjr. Zemana a kdy se děly i jiné věci, o něž spáči u televizorů zájem neměli. Nebylo by to příjemné vzpomínání.

Pak je tu další otázka: Proč tak snadno. Odpověď na ni hledala stejnojmenná brožurka pohotového brněnského sociologa Ivo Možného, kdysi disidenta, která byla k mání už v r. 1990. Patřičnou pozornost bohužel nevyvolala. Toto téma aktualizoval ve stejném duchu ekonom Lubomír Mlčoch v listopadovém čísle "Perspektiv", periodika nepříliš známého. Upozornil na to, že privatizační proces začal už v 80. letech. Tedy před Listopadem. To je zajímavé zjištění, není-liž pravda?

Důstojného aranžmá se dostalo jubilejním projevům našich státníků v Poslanecké sněmovně. Bohužel, podobaly se reklamním exhibicím mluvčích vzájemně soutěžících firem. S výjimkou projevu prezidenta republiky. I ten měl své vady na kráse. Pan prezident mi připomínal ředitele gymnázia, který svolal do tělocvičny všechny studenty poté, co provedli nějakou kolektivní neplechu. Navíc je jeho občasným zvykem polemizovat s tezemi, o nichž není jasno, zda je vůbec někdo vyslovil. Ale budiž. Vyjádřil myšlenku, že komunismus nebyl našemu národu čímsi cizorodým (dodávám: jako třeba epidemie vyvolaná exotickou infekcí). Myslím, že je to velké téma. - Připouštím, že jeho rozbor se do oslav jubilea, byť půlkulatého, moc nehodí. Tak třeba někdy jindy!