Po irském NE

Kdo tedy vyhrál: Radují se všechny síly, které si nepřejí silnou a konkurenceschopnou Evropu: to znamená bezesporu Rusko, Čína či arabský svět, v Evropě pak všechny euroskeptické či antievropské síly, od nacionalistů typu Jean-Marie Le Pena, Jörga Heidera nebo Jána Sloty přes různé populisty, západoevropské komunisty a východoevropské tak zvané postkomunisty až po britské konzervativce a stoupence "splendid isolation". Ti všichni nyní rozhodně tvrdí, že Lisabonská smlouva je mrtvá a že nemá smysl v její ratifikaci pokračovat, a že zvítězili voliči nad "nezvolenou elitou v Bruselu" . Důvod k oslavě měl jistě český europoslanec Zahradil, který to s námi myslí tak dobře, i jeho duchovní otec, pan president Klaus, který z nemocničního lůžka děkoval Irům, že mu zatím pomohli zachovat jeho suverenitu. Stejně tak má důvod k oslavě irský miliardář Declan Ganley, kterému se zdařila jeho populistická protievropská kampaň. Je třeba si jasně říci, že v irském referendu, stejně jako před ním ve francouském a v nizozemském, se nehlasovalo o evropské smlouvě, ale o zástupných problémech, v irském případě to byly hlavně obavy z uzákonění eutanasie a potratů a z harmonizace daní, které si stanovili na příjemných 12,5%, A ve Francii a Holandsku zase obavy z přílivu východoevropských dělníků a touha dát za vyučenou vlastní vládě.

Ohlasy reakcí těch ostatních, kteří v Evropě prohráli, a které lze číst jak v novinách, tak na internetu, jsou často bouřlivé, v duchu uraženectví. Je skandální, že necelý milion osob může rozhodnout o osudu pěti set milionů Evropanů. To není demokracie, ale tyranie. Zrušit veškeré vyplácení z evropského rozpočtu do Irska, ať vidí! A vůbec, bye bye, Irsko!

Sarkozy se již rok honosí tím, že vyvedl Evropu ze slepé uličky, když vyjednal nový text nahrazující odmítnutou euroústavu. Irské NE ho nyní připravilo o jedno z jeho nejlepších hesel, které znělo: Evropa si přestala zkoumat vlastní pupek a konečně se zabývá vámi.

Problém narůstající roztržky mezi Evropou a občany, kteří se cítí opuštění, Lisabonská smlouva neřeší. To opakuje Nicolas Sarkozy již týdny. Nyní se cítí posílen ve svém tažení proti tak zvané bruselské "politické korektnosti". A na zasedání Evropské rady 19. a 20. června se hodlá odvolávat na veřejné mínění a obvinit své evropské kolegy z nečinnosti. Francouzský státní tajemník pro evropské záležitosti Jean-Pierre Jouyet předpokládá, že tam francouzský president řekne, že bude mít radši pravdu s občany, než bezvýrazný konsensus. Ministři zahraničí Evropské unie zprvu zvažovali, že učiní Irsku nabídky již na tomto summitu, nakonec se ale shodli, že bude lépe počkat, snad do konce léta.

Jedním z důsledků nynější nové situace je to, že Sarkozy za francouzského předsednictví bude zřejmě dělat politiku tak, jak on jí rozumí. Vadí mu, že evropští ministři financí smetli ve Frankfurtu jeho návrh na daňové řešení rostoucí ceny ropy. Ofenzívně chce vyžadovat větší svobodu pro státy a varovat před novými zemědělskými ústupky na jednání Světové obchodní organizace, které rozhněvaly irské dobytkáře.

Již podruhé se počíná ozývat hromadný údiv nad tím, že Brusel nemá připraven plán B. Jaké jsou tedy varianty? Je zřejmé, že v každém případě budeme tratit.V Evropě se stále mnoha lidem stýská po někdejší patnáctce, klubu vyvolených, v němž vládl pořádek a prosperita. A z toho pak vychází neustále se navracející idea tvrdého jádra, onoho elitního klubu, který bude pokračovat v integraci a nebude se zdržovat váhajícími členy, z nichž by se tím staly členské státy druhé kategorie. Proti této tendenci k vytváření dvourychlostní Evropy se z hlavních evropských aktérů staví především Angela Merkelová, zato ale tuto možnost naznačil již i jeden z nejzapálenějších Evropanů, lucemburský premiér Jen-Claude Juncker, který přitom dosud tyto tendence pokládal za nebezpečné.

Evropské elity ovšem dobře vědí, že potrestat Irsko za jeho rozhodnutí by bylo nedemokratické. Vyjádřil to francouzský ministr zahraničí svým výrokem "Všichni jsme Irové" Zastavit integrační proces a reformu institucí, jak si přejí naši i jiní euroskeptikové, ale nelze. Bude zřejmě třeba vymýšlet nějaké mimořádné řešení - například udělení nějakých dočasných výjimek pro Irsko. Německý ministr zahraničí Steinmeier například zvažuje, že by Irsko na čas mohlo nechat volnou ruku integraci ostatních šestadvaceti států. Řekl: "Jeden stát by mohl například říci za jistých okolností: ,vzdávám se účasti na některých rozhodovacích procesech'. Ale to je přesně to, co si nepřejeme." Obavy z Británie již v Evropě nejsou, David Miliband potvrdil, že budou v ratifikaci pokračovat. Oči všech se tedy nyní upírají na Českou republiku. V případě Irska se opět ukázalo, že chyba nebyla ve smlouvě, ale v nedostatečné pedagogické práci evropského centra i členských vlád. Nelze připustit, aby mnohaletá námaha přišla vniveč proto, že si v Unii někdo nedal práci důkladně informovat občany. Hlavně se ale stále jasněji jeví, že rozhodování o tak komplikovaných záležitostech, jako je chod Unie, nelze svěřovat lidovému hlasování. Od toho jsou v zastupitelských demokraciích právě ony volené elity.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .