Petr Vizina: Šálek mé kávy

Pro kávu do kelímku si sem po ránu odvedle z banky odskočila dokonale nalíčená dáma. Svěřuje se, jak nelibě nese, když se k jejímu bílému pláštíku spolucestující v tramvaji příliš tisknou. Konverzace, které Angličané říkají "small talk" - krátká a nenucená. Zachová smysl pro styl, a ví, kdy téma v pravou chvíli opustit. Pije se vestoje, není tu žádný nábytek. Kavárníka a zákaznici sleduji jen koutkem oka, usazený ve výloze na překližkové desce. Život na ulici za tenkým sklem. Membránou, umožňující účast na dění uvnitř a venku.

Jsi úzkostlivě spořivý a nic si nedopřeješ? Kavárna! To radil Vídeňanům začátkem minulého století jejich krajan, spisovatel Peter Altenberg. Pražská kavárna se docela nedávno stala dokonce pořekadlem. Totiž označením společnosti povýšené a intrikánské. Jenomže kávový pokrok ani škaredý dojem nezastaví.

Češi pijí kávu fair-tradovou. Vůni nápoji přidává myšlenka spravedlivé odměny pro africké pěstitele. Taky spojení kafe a cigára, jak nazval Jim Jarmusch svůj proslulý film, poněkud vychází z módy. Kofeinista už nutně nebývá zároveň tabakistou. Podobni činorodým newyorčanům vykračujeme svižně do práce s kelímkem horké tekutiny a nenapadne nás si k ní zapálit.

V dejvickém Kafematu dostanete nápoj do ruky. A kavárník dodá, že svůj první kávovar, výhodnou koupi, zaparkoval hned vedle postele. Vysnil si práci, která ho bude bavit. V Bibli nebo Starých pověstech českých jsou zmínky o snech, ale o kávě se tam samozřejmě nepíše. Stopy vedou do Etiopie.

Prvním kavárníkem pražským pak byl údajně počátkem 18. století jakýsi Deodatus, původem se syrského Damašku. Od té doby se nápoj zabydlel i v naší mluvě. Třeba: Odhady před volbami někdy připomínají věštění z kávové sedliny. Káva prý má být černá jako noc, sladká jako láska a horká jako peklo. No a sousedé, jako je ten barista z Dejvic, ti jsou prostě šálkem mé kávy.