Petr Vizina: Poezie na tenisu
Modré sako Karla Šiktance se pěkně vyjímá proti modři oblohy ve slunečném odpoledni babího léta na pražské Štvanici. Sedíme u tenisového kurtu. Rozpravu o poezii taktují pravidelné údery raket do žlutozelených tenisáků. Okrová antuka zas dobře ladí s okrovou obálkou Šiktancovy nové básnické sbírky nazvané Na Knížecí.
Tenká kniha zavede čtenáře právě sem. „A vlaky na mostě a boxy z kavárny a hlášky na empajru lezly si do řečí... dělová podání... pěnové pinkáníčko“, básní Šiktanc o dvorcích vedle Negrelliho viaduktu.
Karel Šiktanc píše o pražské Štvanici v druhé polovině 80. let. Tehdy byl pro mě básníkem mytickým, tolik se ho snažili z paměti lidu vymazat. Šiktance na Štvanici ale nepřivedlo tenisové pinkáníčko; tehdejší šéf tenisového svazu Jan Kodeš byl jediný, kdo měl tu odvahu dát básníkovi na indexu práci. A tak se Karel Šiktanc stal na dva roky údržbářem, správcem a strážným.
Chodili herci pingli veksl hvězdy prominenti, pokračuje básník. A směje se vzpomínce, jak tehdy nad ránem, jednou dvakrát týdně, otevíral kurty ministerskému předsedovi. „Odmykal jsem Dobré ráno!“ volal podával mi ruku Ač bylo jedno, co jsem zač A jak se jmenuju Co tenkrát jména! Různí různá Já byl Medová a Králová a Frýbort“ vyjmenovává Karel Šiktanc své pokrývače. Pod jejich jmény za normalizace v Československu publikoval, když jej pod vlastním jménem tiskli jen v zahraničí.
Na tenisové Štvanici bylo tehdy, slovy básníka „cihločerveně prostřeno a nažehlíno“. Chodívala sem hrát nažehlená partajní i vekslácká smetánka. Co pamatuji, měl tenis oficiálně stále punc buržoazního sportu. Snad proto, že zůstal v paměti jako kratochvíle filmových hvězd první republiky. Přestože v 80. letech už byli daleko většími hvězdami, pravda, třídně málo uvědomělými, Martina Navrátilová nebo Ivan Lendl.
Básník v nemilosti, jemuž pohlavár třese rukou a přeje „dobré ráno“ - jak poetický obraz! Tahle situace z doby pozdní normalizace jistě nabízí poučení. Pátrám v gestech a slovech českého básníka, jaké. V laskavém obličeji ani náznak úzkých rtů moralisty pozdního soudu. V hlubokém hlasu neslyším vysoké tóny povýšenosti.
Říká se, že každý člověk je vlastně umělec. Protože každým životním rozhodnutím vytváří sám sebe, kým se v budoucnu stane. Šikanovaný Šiktanc nasměroval svou přísnost do snahy přesně se vyslovit. Neobrátil ji proti lidem. Vidím člověka, jehož mírná tvář a přesné slovo jsou zajedno.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.