Petr Vizina: Na ramenou velikánů

21. květen 2015
Glosa

Stojíme na ramenou velikánů, napadá mě to obrazné rčení ve chvíli, kdy se nacházím před stánkem nakladatelství Atlantis, a kolem cvrliká jarmark nazvaný Svět knihy. Stojíme na ramenou velikánů, říkám si při pohledu na knihkupecký pult, jehož novinkou je další díl spisů Ludvíka Vaculíka.

Jeho fejetony v novinách pro mě vždy byly katalyzátorem urychlujícím cosi, co bych nazval uměním nesouhlasu. Jak často mi autor těch fejetonů připadal dědkovsky hudrající, a snad až bohorovný! Nikdy jsem ale Vaculíkův fejeton při čtení novin nepřeskočil.

Často jsem nesouhlasil s jeho názory, s jeho nárokem na uspořádání světa, v němž on i já žijeme, ale vždycky jsem si považoval té výsady, že jeho texty mohu číst. Jak dokáže být osobní, zároveň ale v detailním vyprávění o tom, jak se synem prořezává větve stromů na zahradě doma v Dobřichovicích, čtu zprávu o světě, jak jej vidí ten starý muž. A vybaví se mi, jak ještě donedávna své texty nosil do redakce, jak kráčí s aktovkou přes dvůr a přináší svůj nejnovější fejeton. Osobní doručení textu napsaného s osobním ručením za slova, která jsou v něm vypsaná.

Stojíme na ramenou velikánů, když vidím na pultě Světa knihy vedle Vaculíkových sebraných spisů další vydání českých překladů esejů Milana Kundery. Velikost těch, které si pro sebe nazývám velikány, nutně nevychází z pevnosti jejich charakterů, dokonce i velikost díla, které po nich zůstává, bych nechal poměřit soudu poučenějšímu. Když říkám velikáni, nemám tím na mysli modly. Myslím generaci, jejíž velikost je spojená s ohromností i mizérií časů, jimiž procházeli ve 20. století. Myslím tím velikost jejich svědectví.

Je to generace, která ustanovila svět, v němž my mladší dnes žijeme. A mně stále častěji připadá, že nám zanechává jakýsi testament. Namísto hledání přízně či ospravedlnění u soudu čtenářského zahlíží kamsi k vyššímu soudu, který nepřijímá člověka na základě jména, zásluh či postavení.

Jak píše autor k úvodu dalšího dílu svých sebraných spisů, lakonicky, usebraně, bez patosu, prostě po vaculíkovsku:Uvědomuju si zas, nač jsem myslel už mockrát: že mně není ničeho líto, nic bych nechtěl prožívat znovu, nestýská se mi po ničem. A bývám někdy rád, že jsem se nestal nikým, na nic nekandidoval a nemá mne nikdo za co vyšetřovat.

autor: Petr Vizina
Spustit audio