Petr Šabata: Migrace stále rozděluje společnost, ale nemusela by

Běženci u řeckého ostrova Lesbos
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Běženci u řeckého ostrova Lesbos

Představme si na chvíli, že Česko je přírodní ráj na zemi: žádné sucho, ale zelené louky, lesy, mokřady, úrodná půda bez eroze.

Všude dostatek vody, kterou v krajině zadržují meze, poldry, členitá pole s rozličnými plodinami. Po kůrovci ani vidu ani slechu, zdravé lesy jsou oázou pro zvěř, borůvky i turisty. Jak se v takové české zemi žije lidem? Strašně.

Společnost je vyděšená hrozbou sucha, očekává zkázu lesů i luk, je hluboce rozdělena v názoru na déšť, bouřky, lesní a polní choroby. Bez oddechu o nich totiž hovoří politici: ministři, poslanci, koalice i opozice. Ráno, v poledne i večer straší lidi.

Absurdní konstrukce? Právě takhle to v Česku funguje u jiného tématu – u migrace. Podle průzkumu Rozděleni svobodou – Česká společnost po 30 letech, který si zadal Český rozhlas, je právě migrace tématem nejvíce štěpícím společnost. Země bez migrantů vyděšená migranty. Politiky vystrašená.

Představme si na chvíli jinou realitu: od roku 2015, kdy do Evropy zamířil víc než milion lidí ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí, říkají premiéři, prezident, ministři i poslanci české veřejnosti: nebojte se, zvládneme to. Vážení spoluobčané, Evropa i my máme vážný problém, na takovou migrační vlnu nejsme nyní připraveni, ale umíme rychle jednat.

Politici a nesmyslné představy

Dohodneme evropské řešení, zajistíme hranice, zavedeme rychlý systém posuzování příchozích, prosadíme, že do země přijmeme jen takové migranty a uprchlíky, které budeme chtít.

Umíme takové vybrat, prověřit a na minimum snížit bezpečnostní riziko. Můžeme být solidární a musíme být opatrní. Není důvod k panice, jsme bohatá země a máme profesionální státní aparát.

I to je absurdní představa. Bohužel. Takhle zodpovědné a nebojácné politiky nemáme, čest pár výjimkám.

Martin Buchtík, ředitel agentury STEM a jeden ze spoluautorů rozhlasového výzkumu Rozděleni svobodou, popisuje postoje k migraci takto: „Debata ve společnosti není černobílá. Nevede se o tom, jestli přijmeme všechny, nebo vůbec nikoho, ale koho a za jakých podmínek. Spíš se tu projevuje nedůvěra velké části veřejnosti v český stát, že dokáže zájemce o pobyt a práci v Česku správně vybrat.“

To je důležité zjištění. Společnost není osudově rozdělená v pohledu na migraci. Jistě, ty společenské třídy, jejichž členové více ovládají cizí jazyky, mají menší obavy, lidé starší a méně vzdělaní mají obavy větší.

Sociolog Buchtík ale dodává: „Ani oni neříkají, že by cizince neměli rádi, ale že jistější bude nepřijímat nikoho… Jediné, na čem se širší veřejnost shodne, je proklamace - pojďme pomáhat v místech, kde ty problémy vznikají.“

Což je zase doklad, jak politici vnášejí do společnosti nesmyslné představy. Jednoduchý důkaz: v roce 2015 byl největší počet lidí v pohybu ze Sýrie, kde tou dobou už čtvrtým rokem zuřila občanská válka. Podle vyšetřování OSN použil prezident Asad jen chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu v letech 2014, 2015 a 2017. Jak by tohle chtěla řešit česká vláda v Sýrii? Všechny světové mocnosti jsou na to krátké.

Petr Šabata

Výzkum tedy dokládá dva závěry: ani v nejpalčivějším tématu – pohledu na migraci – není česká společnost rozdělena nesmiřitelně a nepřekonatelně. A politici by mohli i tyto rozdíly výrazně zmírnit. Zatím usilovně pracují na opaku.

Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus