Petr Janyška: Nová francouzská vláda aneb Menšinový kabinet sebevrahů
Po červencových volbách, ve kterých prezident Emmanuel Macron politicky oslabil, čekala Francie dva měsíce, než se mu podařilo najít premiéra – a tomu zas 14 dní, než dal dohromady svou vládu. Když psychodrama zrodu jeho kabinetu trvalo tak dlouho, bude mít aspoň dlouhý život? Nejspíš ne.
Jmenování premiéra Michela Barniera přitom přijalo přes 50 procent Francouzů pozitivně. Viděli v něm ostříleného politika a schopného vyjednavače. Rozvážného proevropského centristu, který je schopný dojít ke kompromisu.
Čtěte také
Když se mu podařilo vyjednat za celou Evropskou unii podmínky brexitu, podaří se mu snad dát dohromady i nějakou slušnou koaliční vládu.
Ukazuje se, že dnešní politická Francie není nakloněna hledání kompromisů. A že se tam vygeneroval velmi silný levicový i pravicový extrém, který chce situaci hnát k dalšímu vyhrocení, ne k uklidnění.
Tlak na odchod Macrona sílí
Oba tyto extrémy mají pocit, že jsou „na krůček“ od uchopení moci a k tomu, že jim může právě chaos nahrát. Oba také útočí na prezidenta Macrona, protože by byli rádi, aby odešel z Elysejského paláce dřív, než mu za tři roky skončí mandát. Prý jedině jeho odchod a předčasné prezidentské volby mohou uklidnit situaci, tvrdí.
Čtěte také
A oba jejich populističtí lídři – Marine Le Penová vpravo a Jean-Luc Mélenchon vlevo –, se už vidí v prezidentském křesle. Spojené strany levice už dokonce nastartovaly proces Macronova sesazení parlamentem.
Reálně vzato to nemá šanci na úspěch, ale v politice jsou důležité symboly. A vyšroubovat situaci do extrému, mluvit o prezidentově impeachmentu, tak to už znamená zpochybnit váhu jeho úřadu a vnést nejistotu ohledně toho, jak dlouho tu ještě bude.
Vláda závislá na libovůli krajní pravice
Nově jmenovanému premiérovi Michelu Barnierovi odmítli účast ve vládě všichni, koho oslovil na levici, a to včetně umírněných socialistů. Soudilo se, že ti přijmou nabídku účasti v nějakém centristickém rozumném kabinetu, ale evidentně jsou dnes ve vleku radikálního Mélenchona.
Čtěte také
S krajní pravicí Le Penové Barnier pochopitelně nejednal, takže mu nezbyl než Macronův tábor a klasická pravice Republikáni, ze které vzešel.
Z této centropravice je tedy složena nová vláda, v podstatě vláda sebevrahů. Většinou neznámá jména, jediným výrazným politikem tam je ministr vnitra, republikán Bruno Retailleau, částečně staronová ministryně kultury Rachida Dati.
A Macronovi blízký ministr obrany Sébastien Lecornu, který jím byl už v předchozí vládě a jehož setrvání je vnímáno jako vzkaz, že v situaci ruské invaze zůstává armáda stabilní. Nás v Praze pak zajímá ministr zahraničí – je to mladý a dost neznámý Jean-Noël Barrot.
Čtěte také
Obě vládní síly ovšem v parlamentu disponují sotva třetinou hlasů, takže Barnierovi se může každým dnem stát, že mu poslanci vysloví nedůvěru. Sjednocená levice se už dokonce nechala slyšet – a to ještě dřív, než bylo známo složení vlády –, že s návrhem na nedůvěru přijde hned na prvním zasedání parlamentu, tedy 1. října. A taky proti vládě hned organizuje demonstrace.
Aby ovšem vláda padla, musela by se k levici přidat i krajní pravice Le Penové. Na jejím rozhodnutí tak bude teď fakticky záviset osud Barnierova kabinetu a můžeme se obávat, že proto bude nucený dělat ústupky.
Až do chvíle, kdy pro Le Penovou bude výhodné hodit ho přes palubu a pokusit se sáhnout po prezidentském křesle.
Takže zprávy o klidu z Francie rozhodně nečekejte.
Autor je publicista a bývalý diplomat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
