Petr Janyška: Češi objevují Polsko

11. říjen 2024

Základním principem zahraniční politiky jsou dobré vztahy se sousedy. A my máme dva velké: Německo a Polsko. Zatímco ohledně velikosti, hospodářské i politické síly toho prvního nemá český občan pochyb, u Polska tomu tak zdaleka není.

Češi o Polsku a o Polácích téměř nic nevědí, často se na ně dívají svrchu, jako tak trochu na kšeftaře a katolické fanatiky. Ovšem kulturní tvůrci tam jezdili už od 60. let, a to jako do země zaslíbené nadýchat se čerstvého vzduchu, kultura tam byla daleko svobodnější a odvážnější než v Československu.

Čtěte také

Teprve v posledních pár letech se nahlížení na Polsko změnilo, české noviny už nechrlí zavádějící články o údajně špatné kvalitě polských potravin. Naopak najednou zjišťují, o kolik lépe dovedli Poláci využít evropské peníze na modernizaci země.

Najednou čteme o tom, kolik stovek kilometrů dálnic Polsko stihlo postavit, co všechno zmodernizovali. A v posledních pár letech začali Češi jezdit k Baltu a najednou objevují zajímavou zemi, navíc s příbuzným jazykem.

V politické rovině se čeští diplomaté a politici dlouho vyjadřovali o Polácích jako o těch, kdo si prý hrají na velmoc a nemají na to. Bylo to neblahé dědictví Václava Klause a jeho okolí, kteří se považovali za premianty postkomunistické Evropy. Dnes nás Polsko už ale v mnoha ohledech předběhlo.

V neklidné střední Evropě blízkost

Polsko je zkrátka regionální mocnost – ne že si na ni hraje. Je jí svou velikostí, svou silnou ekonomikou a dravostí. A také svou geopolitickou polohou mezi Německem a Ukrajinou, která ho dnes staví do zcela výjimečné role.

Čtěte také

Velmi vážně ho berou oba hlavní hráči Evropské unie Francie a Německo, setkávají se spolu v rámci tzv. Výmarského trojúhelníku.

Otázkou je, jak se s tímhle Polskem dovede popasovat česká politika. Dávno minuly časy, kdy se stýkali a osobně dobře znali disidenti obou zemí.

Je potěšitelné, že dnešní vlády obou států spolu udržují blízké vztahy. V současné střední Evropě to jsou jedny z mála, co nemají tendenci k autokracii a drží se demokratických principů. Projevem toho bylo i jejich společné zasedání minulou středu v Praze, už deváté v historii.

Taková setkání vlád nemáme téměř s nikým, se Slovenskem se nedávno zastavily.

Čtěte také

A z Varšavy teď přijel premiér Donald Tusk se 14 ministry, oslovoval Petra Fialu, jako „milý příteli, Petře“. Jako dva pravicoví liberálové by si mohli být přirozeně blízcí, Tusk je o něco liberálnější, Fiala zas konzervativnější.

Oba také vidí podobně Evropu. To se ukázalo při jejich jednáních, kdy oběma leží na srdci podpora Ukrajině, volný trh a konkurenceschopnost, jaderná energie, boj s nelegální migrací. To všechno chce Tusk během následujícího polského předsednictví v Radě EU prosazovat.

Jeden zádrhel by tu byl

Mezi oběma premiéry je ale jeden zádrhel: Zatímco Tuskova strana je v Evropském parlamentu členem mainstreamové Evropské lidové strany, Fialova ODS je u evropských konzervativců, kde je i Kaczyńského strana PiS.

Mezi Kaczyńským a Tuskem panuje otevřená válka a není tajemstvím, že politici ODS a především jejich europoslanci, jsou si léta daleko bližší s politiky Kaczyńského tábora, na evropské půdě je hájili a podporovali.

Petr Janyška

Takže: Polsko potřebujeme a musíme vědět, jak se k němu vztahovat. A máme velké štěstí, že v současné rozbouřené střední Evropě máme vedle Orbána a Fica takovéhoto souseda. Jeho vláda je naladěna na podobnou vlnovou délku jako česká.

Autor je publicista a bývalý diplomat

autor: Petr Janyška
Spustit audio